Nakonec, kdo jiný? Může se mimo jiné pochubit třemi tituly mistra světa jako hráč, ale i jako trenér, navíc ve funkci asistenta trenéra reprezentace má i zlato z olympiády v Naganu. Jedenáctkrát byl na MS a vždy si přivezl medaili, vedle zmíněných třech zlatých vlastní i pět stříbrných a tři bronzové. Čtyřikrát vyhrál anketu Zlatá hokejka…

Působil jste jako trenér i u reprezentační „dvacítky““.

Ano, k reprezentační dvacítce bych se rád ještě jednou vrátil. Když jsem ji naposledy vedl, musel jsem tehdy respektovat názor, že by tento tým měl být složen především z hráčů působících v domácí extralize, s tím, že je doplní tři či čtyři hráči ze zámoří. Po tom vedl „dvacítku“ Jaroslav Holík a situace se změnila, měl již zcela jiné podmínky a s týmem slavil úspěchy. Na rozdíl od Švédů se teď opíráme o hráče hrající v zámoří, to je však pro náš hokej špatné. Osobně se obávám, zda tam není nějaký tlak agentů, kteří preferují hráče, kteří působí v zámoří…
Jaký je váš aktuální pohled na český mládežnický hokej, nakonec jste trenérem pardubického juniorského týmu, který jste převzal od trenéra Pavla Rohlíka v průběhu sezony.

Já již o tom hodněkrát mluvil, nelíbí se mně ambicióznost některých rodičů mladých hokejistů, kteří svého kluka od osmi let honí i sedm dní v týdnu ve snaze, aby z něj vyrostl vynikající hokejista. To je nejlepší cesta, jak mladičkého adepta hokejového řemesla dokonale otrávit. Určitě není důležité být nejlepší v šesti, sedmi nebo osmi letech, ale až v šestnácti či sedmnácti. Tam se musí dokázat prosadit než přejdou do kategorie dospělých…
Již jsem poznal dost mladičkých hokejistů, kteří nakonec pověsili hokej na hřebík, protože ti, kteří zpočátku nebyli tak dobří, je nakonec předběhli. Oni to psychicky neunesou a navíc nemají již vůli se o své místo na slunci poprat, víc pracovat, aby svoji výkonnost dokázali zvyšovat. Někteří hráči předčasně odcházejí do zahraničí, přitom, jak se teď ukázalo na MS „20“ je evidentní, jak jsou někteří pohodlní. V utkání se Švédy to bylo markantní. Pracujeme s mládeží podle nových metod, ale my potřebujeme, aby hráči v přípravě dokázali zapojit i vůli. Pokud ji nezapojí, pak je veškerá příprava je na nic. Je pravda, že máme užší výběr než například v Rusku, ale i tam je zřejmé, že chápání demokracie v pojetí, že si každý může dělat co chce, tam již skončilo. Hokejista přijde na zimák, tam bude dřít, pracovat a když nebude, tak prostě končí. U nás vidím dost vedlejších negativních vlivů v přípravě hokejistů a to by nemělo být.
Na základě vašich zkušeností, co byste poradil začínajím hokejistům?

Na začátku v mladém věku by měli zkoušet víc pohybových aktivit, umět se postavit k veškerému sportování, ale nic se nesmí přehánět. Proto jsem se zmínil o přehnané ambicioznosti rodičů. Chuť do hokeje a hlad po něm, ve spojitosti s tréninkovou pílí, musí gradovat v šestnácti až sedmnácti letech, ne aby byli již v žákovských kategoriích hokejem otráveni, přetaženi. Vrchol hokeje mládeže by měl nastat v juniorské kategorii a pak je důležité, aby byla návaznost do hokeje dospělých. Bohužel kádry extraligových mančaftů jsou dost uzavřené, do extragy se junioři dostávají poměrně málo.
Jenže tomu nenahrává fakt, že se prodlužuje hokejový věk. Dříve po třicítce byl hokejista považován za neperspektivního či starého…

To je pravda, leckdy starší hráči již byli z kádru vyhazováni pro svůj věk. Dnes se drží v kádrech mnohem déle. Starší hráči hrát hokej nepochybně umějí, ale je otázkou, zda nebrzdí talentované mladíky v rozletu. Jde opravdu jen o to, aby dobří osmatřicetiletí hráči nebrali prostor mladým nadějím a skutečně nebrzdili jejich výkonnostní růst. Vždyť právě oni by do hry měli přinést potřebnou výbušnost, agresívnost a dokázat být na ledě živější…