Čtenářský deník se za čas bude možná platit zlatem

Když byly prázdniny a mé dívčí tělo začaly ovládat hormony, uchýlila jsem s v koutku u babičky k dívčím a ženským románům, které přetékaly láskou a sladkým světobolem. Taková Javořická, to bylo počteníčko! Potom bylo období indiánek. Ten Vinnetou teda moc učíst nešel, ale vzhledem k lásce k filmovému hrdinovi jsem to dokázala.

Naši mě poté přesměrovali na Saturinina, Haška nebo Čapka, jehož Povídky z první nebo druhé kapsy patří k mým nejoblíbenějším. Následovala mírně erotická dílka, třeba od Zoly nebo Stendhalla.

Čas šel dál a mýma rukama prošly stovky, asi i tisíce knížek. Ještě ve škole jsme si museli psát čtenářský deník o povinné i nepovinné četbě. Kdybych ho neztratila, jistě by má vnoučata mohla tuto knížečku dát někam do antikvariátu. Byly tam i obrázky vlastnoručně vytvořené, jejichž vznik jsem při svém výtvarném antitalentu pyšná. Za takový deník se bude možná jednou platit zlatem. V internetovém shoppu, samozřejmě.