Na umírání nesmí být člověk sám, ale celé sídliště tomu nemusí přihlížet

Kdo už má za sebou smutný a nenávratný odchod svých nejbližších na věčnost, jistě mi dá za pravdu, že na milosrdnou paní Smrt je nejlepší čekat důstojněji, u své rodiny, a nikoliv na kovové nemocniční posteli mezi cizími lidmi. Proto výstavbu hospice pokládám za velice potřebnou věc, která má hluboký duchovní smysl.

Musíme TAM všichni a většina z nás by to ráda učinila v kroužku svých milovaných dětí, vnoučat, životního partnera. Jsou to přece lidé, pro které jsme žili, obávali se o ně, dělili se společně o radosti a starosti.

Nedokázala bych se smířit s tím, umíraje na lůžku hospice, že na mě koukají z balkonu sousedních bytovek cizí, veselí, zvědaví lidé, pro které jsem v tu chvíli méně než vzduch. To radši odejdu z tohoto světa na chladné posteli nemocnice sama a opuštěná. Je to lepší, než být atrakcí pro sousedy, kteří ještě mají pořádný kus života před sebou.