Úředníci jdou blíž k lidu, tak jsme se konečně dočkali!

V obličeji barvy zelené, s třesoucíma rukama, které svíraly růžový tiskopis o přídavcích na děti vstupovaly mámy do budovy úřadu, aby se dozvěděly, že OPĚT špatně zaškrtly políčko „pobírám“ nebo „nepobírám“.

Vztekem brunátní muži postávali na chodbách, aby si vyřídili převod auta nebo rybářský lístek. Davy bloudily po budově, aby nalezly tu konkrétní pokladnu, kterou mají a vracely se zpět k přepážce. Běhaly do nedaleké trafiky pro kolek, kde jim usměvavá blondýnka občas prozradila, že právě došly. Navštívit úřad znamenalo vzít si den dovolené a připravit se na pořádný nervový otřes.

Kontaktní místo pro občany bude revolucí styku úřadu s občanem, aspoň v to doufám. Už delší dobu registruji, že se přístup úředníků k veřejnosti polidštil, ti lidé za přepážkami jsou takoví – no, ochotní. Podezíravě na ně koukám, čekám ránu do zad, a ono nic. Léčba mého odporu k úřednímu šimlovi možná začíná. Ten oř má sice obroku čím dál víc, ale už přestal kopat do lidí, což je to hlavní.