Na zkoušku přijela autem s hodinovým předstihem, usměvavá s dobrou náladou a nezbytnou harfou, se kterou si s úžasnou lehkostí dokázala poradit. Jakoby čtyřicetikilový nástroj pro ni neznamenal žádnou zátěž. Když jsme poté usedli s Kateřinou Englichovou v kavárně k dobré kávičce, tak mi potvrdila, že harfa skutečně vyžaduje fyzickou zdatnost.

„A to nejen kvůli její hmotnosti, ale i kvůli námaze při samotné hře. Víte, je to nástroj na celý život, záleží však, jak se o něho staráte. Hrála jsem například na harfu sedmdesát let starou a byla vynikající. Nicméně určitě je lepší, když je nástroj novější.“

Kdy jste se rozhodla, že budete harfenistkou?

„To mi bylo asi dvanáct let. Nejprve jsem hrála na zobcovou flétnu, protože mne nevzali na klavír. Záhy se to však přece jenom podařilo, takže jsem jezdila po okresních a krajských soutěžích a měla jsem představu, že budu klavíristkou. Ovšem nakonec zcela náhodou, vlastně omylem jsem přešla na harfu. Otec totiž pracoval s Dádou Patrasovou a ta se při řeči zmínila o tom, že její tatínek učí na Hudební akademii a jestli můj otec mě tedy nechce vzít k němu na přehrávku, aby věděl co a jak. A jelikož si mí rodiče mysleli , že pan profesor Patras je klavírista, přikývli. O to více byli překvapeni, ale i já, když jsme přišli za ním do Rudolfína a okolo něho byly samé harfy. Víceméně jsem zahrála na klavír a on řekl: ,Výborně, teď jen bude největším problémem sehnat harfu’, protože si myslel, že po ní toužím. Nastala trapná situace, neboť jsem nechtěla říci, že mi je to celkem jedno, a tak, když se otec za dveřmi zeptal: ,Chceš hrát na harfu?’ Tak jsem kývla.“

Nikdy jste nelitovala?

„Kolikrát. Když mám špatný den, tak si říkám, proč nesedím někde v kanceláří v klidu, ale jen to řeknu, tak nějaký alarm, červený vykřičník se objeví přede mnou a já musím přiznat, že by to byl můj konec.“

Ovšem dostat se na muzikantské výsluní, být slavnou jako vy, určitě nebylo snadné…

„Je to strašně těžké, chce to štěstí, velkou roli hraje shoda okolností, ale hlavně píle. Je to krása, člověk nemůže stát na místě, prostě mu to nedá a také okolí mu to nedovolí. Na klasické hudbě je hezké i to, že muzikanti musí pořád na sobě pracovat, žádný playback není a také nestačí si jen tak na deset minut něco přezpívat a jít na pódium. Musíte se učit nové věci a ty staré oprášit. To je na tom to nejhezčí. Jistě, čím je člověk starší, má jiné starosti, je zaneprázdněný jinými záležitostmi a je složitější se soustředit. Proto svým studentům říkám: ,Cvičte, teď máte tolik času, že ani nevíte.’“

Jakou hudbu hrajete ráda?

„Dříve bych řekla, že francouzské impresionisty, ale čím dál tím víc se vracím k baroku, to je takový základ. Nicméně nevyhýbám se ničemu, odjakživa jsem měla ráda moderní hudbu a nebráním se ani extrémním projektům, takovým, jež nejsou pro každého, až takové libůstky. Já je však potřebuji, cítím, že chci dělat něco, co je opravdu náročné nejen na hraní, ale i přemýšlení.“

Máte podporu v rodině?

„Velikánskou, a i tak je to složité. Jenže takový je už život – c’est la vie. Jedno obohacuje druhé, nemít děti a rodinu, čím je člověk starší, tak je to větší a větší škoda. Když mám volno a jsem s dcerou, odpočinu si od hudby a naopak, když hraji zapomenu na rodinné starosti.“

Co děláte pro sebe, abyste byla ve formě a přitažlivá?

„Ráda bych řekla, že chodím do wellnes center, ale bohužel nemám čas, ani kosmetička mi nic neříká. Určitě být upravená, vypadat dobře, je důležité, jenže se to nemá přeceňovat. Cvičím jógu, jezdím na kole, v zimě lyžuji, nepřejídám se, nekouřím, nepiji, nejím jen bio potraviny. Poslouchám prostě své tělo, snažím se nic nepřehánět a šťastně žít.“

Milada Velehradská