Koncem minulého týdne vstoupil do kin Kajínek. Respektive jeho filmová verze. Je to film dobrý i sporný zároveň.

Vzhledem k tomu, že předobrazem hrdiny je reálný zločinec a dvojnásobný vrah, nelze se na něj dívat jen jako na fiktivní příběh. Protože, ať už to tvůrci plánovali nebo ne, filmový Kajínek bude do jisté míry formovat veřejné mínění. (Mimochodem, zítra vstupuje na pulty i kniha Kajínek, jež vznikala v nakladatelství Fragment za mimořádného utajení).

Americké vzory

Po filmařské stránce nelze snímku až na drobnosti nic zásadního vytknout. Na české poměry velmi zručně natočená krimi (protože té se Kajínek blíží nejvíc) sice prozrazuje, že se režisér Petr Jákl ml. učil hlavně u amerických vzorů (jako kaskadér má řadu zkušeností z filmů této provenience) a také u reklamních filmařů, snímku to však jednoznačně prospělo. Po začátku, který před sebou hrne až neúměrné množství flashově sestřihaných, prolínajících se detailů a záběrů (zjevně ve snaze přiblížit v kostce okolnosti Kajínkovy kauzy), jež místy poněkud ruší, dostane film patřičné tempo a v solidním spádu pokračuje až do finále. F. A. Brabec opět prokázal, jak mistrný je kameraman, s citem pro atmosféru, barvy i žánr.

Takřka polodokumentární snímání svědčí o tom, že Petr Jákl věděl, jak chce točit a že správná moderní krimi potřebuje zvládnuté akční momenty. V tom měl oproti jiným domácím filmařům výhodu. Vsadil na dobrou kartu – jako režijní i autorský debutant udělal z klipovitosti vyprávění přednost a ta mu až na výjimky vyšla. Dramatických prvků Kajínkův případ poskytl dost – i když tvůrci z nich vybrali hlavně ty expresivní a brutální (týrání nahé Fastové, výslech dozorce po Kajínkově útěku, rvačka Lejčka s Kajínkem). Atraktivní pasáží je pochopitelně zločincův útěk z Mírova – kterému nechybí smysl pro gradaci a obrazové napětí (i když ve skutečnosti asi nebyl Kajínkův útěk takovou honičkou o čas).

Nad scénářem kopírujícím prakticky Kajínkovy nejznámější momenty tak stojí rafinovaně sestřihané záběry (Matouš Outrata), akční scény (za výtečně natočený pád Honzova volva ze slepé silnice by se nemuseli stydět ani Američané) a herecké výkony (Vladimír i Michal Dlouzí, Tatiana Vilhelmová), mezi nimiž příjemně osvěžují české plátno Konstantin Lavroněnko v titulní roli, Ken Duken či Polák Boguslaw Linda. V hudbě Václav Noid Bárta dokazuje, že je rozhodně lepším muzikantem nežli hercem (potkáme ho v malé roli vězeňského zaměstnance). Až na výjimky se Jákl pohybuje zdatně na šikovně vybalancované hranici autenticity. Škoda jen, že se tento úhel pohledu nepromítl víc i do charakterů postav, zejména Kajínka. V podání jinak výborného Konstantina Lavroněnka vyhlíží zločinec přece jen příliš usměvavě a mírumilovně, než aby člověk uvěřil, že má před sebou dvojnásobného vraha. V tomto směru působil obdobný film o francouzském zločinci Mesrinovi Veřejný nepřítel č.1 přece jen autentičtěji.

A v tom je spornost Jáklova filmu. Berme jej jako solidní krimi (ostatně, za čtyři dny ji už stihlo vidět téměř sto dvacet tisíc diváků, čímž porazila i dosud vedoucí Svěrákovy Vratné lahve!), nepodléhejme ale kouzlu jeho hrdiny, který se tu přese všechno tváří jako muž, jemuž je třeba fandit. Skutečný Kajínek byl a je zločinec. Ať už je součástí jakéhokoli policejního a soudního komplotu…