VYBRAT REGION
Zavřít mapu

S tatrou v drsných horách Alaje

Rusko – Jako stříbrný had se klikatí Zeravšan v širokém korytě mezi písečnými nánosy. Nad řekou se prostírají zelené, uměle zavlažované terasy.

6.11.2009
SDÍLEJ:

Leoš Šimánek i s doprovodem na cestě po Rusku.Foto: Archiv Leoše Šimánka

LIVE–DIASHOW LEOŠE ŠIMÁNKA
Během cesty napříč Ruskem a jeho přilehlými jižními republikami objevil Leoš Šimánek oblasti, které unikly ničivému působení člověka za předchozího režimu a uchovaly se ve své neporušené podobě. Daleko od měst se setkal s lidmi žijícími tradičním způsobem života. Jeho diashow si nenechte ujít v CHRUDIMI (Pá) 6.11., 15.30 a 19.30 hod., Divadlo Karla Pippicha, nábřeží K. Čapka 6. Předprodej: Divadlo Karla Pippicha, nábřeží K. Čapka 6, tel.: 469 622 298; Informační centrum, Resselovo nám. 1, tel.: 469 622 959


V dálce se tyčí vysoké hory pokryté věčným sněhem a ledem. Jedeme kolem řeky po kamenité cestě, která však náhle začne prudce stoupat a zařezávat se do skály. Za přemostěnou strží pak vozovka šplhá na protější sráz k jedné z obdělávaných teras.

Lumír s Lenkou jedou za mnou v naší expediční tatře, já na terénním motocyklu prozkoumávám terén.

„Další most vypadá dobře!“ volám na kamaráda za volantem a dodávám: „Cesta je ale zatraceně úzká.“

Obyvatelům v údolí horního Zeravšanu se podařilo odvážné dílo. Do skalních stěn kaňonu vytesali silnici, dobrých sto metrů nad tokem řeky. Nemohli ovšem tušit, že kromě jejich volských spřežení tudy jednou pojede nákladní auto.

Lumír zastaví a já vyhrabu mezi nářadím skládací metr. Zjišťuji, že cesta je o dvacet centimetrů širší než rozteč vnějších disků kol. Sklopím levé zrcátko a Lumír jede krokem za mnou. Na straně řidiče obytná nástavba doslova „líže“ skálu. Jak dlouho to ještě půjde bez maléru? Mocně nás to táhne k ledovci, pramenům řeky, která teče hluboko pod námi. Máme k němu ještě přes sto kilometrů a za sebou teprve necelou polovinu cesty tímto údolím.

Jedu na motorce napřed, každou chvíli se ale přesvědčuji, jestli je s náklaďákem všechno v pořádku. Najednou zpozoruji něco, co Lenka s Lumírem nemohou vidět. Propadá se mu pravé zadní kolo! Krajnice se začala bortit. Nejdřív se řítí do řeky malá lavina kamení, pak se ale utrhne celá pravá část cesty.

V poslední chvíli najede kolo znova na pevnou půdu. S úlevou si oddychnu. Hned za zádí auta chybí totiž dlouhý a skoro metr široký kus vozovky, jako by ho z ní vyrvala ruka obra.

„Musí se vylámat kus boční skály. To je jediné řešení!“ navrhuje Lumír, jako bychom měli po ruce sbíječku a bednu dynamitu.

„Jedem dál!“ rozhoduji. „Příští vesnice nemůže být daleko. Tam nám snad někdo pomůže.“

Po chvíli dorazíme k rozlehlé rovině nad řekou. Jaký je to kontrast proti okolní kamenné pustině: sytě zelená pole jsou protkaná zavodňovacími kanály. Za políčky prosvítá mezi topoly několik domků.

Jako první nás objeví několik dětí. Než však dorazíme na náves, seběhlo se na ní už nejméně dvacet lidí.

„Kde najdu vašeho předsedu?“ ptám se.

Jeden z vesničanů ukáže na staršího muže v černém chalátu - vatovaném dlouhém kabátu, který nosí Tádžikové v každé roční době. Na hlavě má ťubetějku, černou hranatou čepičku s bílým vyšíváním. Nohy mu vězí ve vysokých jezdeckých botách. Předseda se na nás dívá stejně přátelsky jako ostatní. Jakmile se však ode mne doví, že jsme poničili jejich příjezdovou cestu, ztuhne mu úsměv na tváři. To je pochopitelné, přerušilo se tím jediné spojení vesnice s okolním světem. Když rychle dodávám, že se ulomil jenom kus krajnice, nabude starý muž zase rovnováhy a obličej se mu rozjasní.
Dává příkaz zapřáhnout koně a na vůz naložit nářadí. Mají s námi jít všichni muži z vesnice. Předseda cválá na svém vraníku v čele. Lenka zůstává, Lumír a já jedeme s ostatními na žebřiňáku.

Do kaňonu dorazíme za necelou hodinu. Předseda Fjodor Aleksandrovič obhlíží poničenou cestu a tvrdí: „Není to tak zlé, jak jsem si myslel. Do večera bude všechno v pořádku.“

Nařizuje to, co navrhoval i Lumír: do skalní stěny se má vykutat zářez, ne ovšem pomocí sbíječky a dynamitu, ale krumpáči. Všichni, včetně Fjodora Aleksandroviče, popadneme nářadí a pracujeme, až se z nás kouří. Je už tma, když padá dolů do vod Zeravšanu poslední lopata suti.
Za svitu měsíce se vracíme do vsi. Z našeho auta přinesu dva kartony vodky a každému muži dám láhev. To je pro ně ta nejlepší odměna za těžkou práci. Vodka pálená ze pšenice je tady vzácnost.

Lenka na návsi není. Od dětí se dozvídáme, že odešla s Tinou, předsedovou ženou. Fjodor Aleksandrovič nás zve k sobě domů. Tam Lenka pomáhá v kuchyni paní domu připravovat večeři z našich zásob. Konzervy jsou pro rodinu Fjodora Aleksandroviče hotová hostina.

Během hovoru u večeře mne napadne se předsedy zeptat, jak přišel ke svému typicky ruskému jménu. Je přece asijský Tádžik a ti nemají etnicky s Rusy nic společného. Stane se z toho dlouhé vyprávění, nejen o Fjodoru Aleksandroviči, ale i o ostatních vesničanech.

Bohatou gestikulací se nám Fjodor Aleksanrovič omlouvá, že má pro hosty jenom jednu místnost. Neměli jsme vůbec v úmyslu ve vsi přenocovat, ale jeho nabídku musíme ze slušnosti přijmout – jinak to nejde.

Ráno se rozhodneme, že u nich celý den pobudeme a pomůžeme Tině při práci. Náš návrh přijímá s nadšením a v doprovodu tří jejich vnuček jdeme s lopatami a motykami do pole.

Večer se v kuchyni porcuje čerstvě poražené jehně a vaří se s rýží a drobně nakrájenou mrkví ve velkém kotli. Tohle tradiční jídlo se jmenuje plov a je nemyslitelné bez lepjošek, velkých tlustých placek z pšeničné mouky. Placky jsou nejlepší ještě teplé.

V hliněné peci, která vypadá jako homole cukru, už hoří oheň. Je to nejzvláštnější pec, jakou jsem kdy viděl. Když dřevo dohoří, je tam velký žár. Lepjošky čekají připravené, láskyplně ozdobené špičatým dřívkem. Zbytek žhavých uhlíků se vyhrabe a placky se prudce připlácnou na horké vnitřní stěny. Dvířka pece se pak pečlivě uzavřou a utěsní. Za půl hodiny pozoruji, jak tam Tina stojí a pozorně naslouchá. Náhle otvírá dvířka a placky vyndává – ne však ze stěn, ale ze dna pece. Tato tradiční pec funguje totiž „plně automaticky“. Jakmile jsou lepjošky upečené, odpadnou ze stěn samy. Hospodyně to slyší a může je hned vytáhnout.

Plov se podává ve velké míse, na povrchu plave vrstva tuku. Jí se rukama, z prstů skapává přebytečná mastnota. Chutná výborně, ale pro nás Evropany je takové jídlo příliš těžké. Výjimečně si dám na trávení skleničku vodky.

Vstáváme se slepicemi, loučíme se s hostiteli a slibujeme, že se na zpáteční cestě od ledovce zastavíme.

Postupujeme kupředu však jen zvolna, tentokrát to není vinou úzké vozovky, ale včerejší večeře. Znova a znova zastavujeme, jeden po druhém vyskakujeme mizíme za nejbližším keřem. Tak tučné jídlo zkrátka každý nesnáší!

Více o autorovi, jeho diashow a fotografické knize RUSKO – Země plná překvapení (Od Karpat až k Bajkalu, hledání přirozeného způsobu života a nedotčené přírody) najdete na webových stránkách www.leossimanek.cz.

LEOŠ ŠIMÁNEK

6.11.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Robota pohání program s celou škálou cviků. Vláček se ovládá pohybem ruky.

Pacientům pomáhá se cvičením robot. Chybí mu ale jméno

Ilustrační foto

Celostátně hledané děti našli strážníci

Lidé nechtějí přijít o nádherný výhled

Chrudim – Někteří lidé z domů č.p. 1292-4 na chrudimském sídlišti Větrník odmítají radnicí chystanou dílčí změnu regulačního plánu města, která se má dotknout pásu pozemků pod okny jejich bytů. Nechtějí přijít o nádherný výhled na chrudimské panoráma.

AUTOMIX.CZ

Až budete prodávat auto: 10 rad, jak snadno a rychle zvýšit jeho cenu

Chystáte se prodat svoje auto? Potom se jistě snažíte dostat za svůj vůz co možná nejvyšší finanční sumu. Samozřejmě, že o ceně auta rozhoduje zejména model, jeho rok výroby, počet najetých kilometrů a především technický stav, ovšem jsou tu i detaily, které mohou cenu vozu zvýšit.

V závodě o pohár Třemošnice zvítězil Petr Harnoš

Třemošnice - Ve středu večer odstartoval jeden z dvojzávodu o pohár města Třemošnice. Letošní krosový běh byl již devatenáctým v pořadí a nenechaly si ho ujít na dvě desítky běžců. 

Otevřená herna začíná už dnes

Chrudim – Dnes od tří hodin odpoledne se v audioučebně chrudimské Základní školy Dr. J. Malíka otevře pravidelná herna deskových a karetních her Hrajeme si s Chrudimkou, kterou pořádá spolek Altus. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies