Leoš Šimánek několikrát objel celý svět. Na svých cestách prožil spoustu dobrodružství. Původním povoláním stavební inženýr se rozhodl svůj život zasvětit poznávání dalekých krajin. Oproti jiným světoběžníkům se liší v tom, že na výpravy bere celou svou rodinu.

Poslední cesta rodiny Šimánkovy směřovala na Havajské ostrovy. Společně důkladně procestovali všech šest hlavních ostrovů, a to nejen v létě, nýbrž i v zimě. S ruksaky na zádech se vydali i do málo známých končin, do míst, kam se běžný turista, trávící na Havaji pár týdnů dovolené, jen těžko dostane. Ze své pouti přivezli spoustu diapozitivů. A právě velkoplošnou panoramatickou diashow mohou zhlédnout již dnes v 19 hodin návštěvníci auly Kongresového centra ve Zlíně.

Nejenom o cestě na Havaj si Deník povídal s Leošem Šimánkem.

Prozraďte čtenářům Deníku, jak se z vedoucího stavebního úřadu stane cestovatel?
Tuto otázku si klade spousta lidí. Odmaturoval jsem v roce 1965. Prošel jsem několika pracovními místy a pak se mi naskytla příležitost pracovat právě jako vedoucí stavebního úřadu. Bylo mi tehdy dvacet let. Tak jsem si hezky ouřadoval do osmašedesátého. No, a když dorazilo vojsko Rudé armády, rozzuřilo mě to stejně jako spoustu ostatních lidí. Strhávali jsme rudé hvězdy, psali jsme všude možně vzkazy vápnem, že u nás okupanty nechceme. Když Rusové pražské jaro potlačili, pozval si mne předseda okresního národního výboru a řekl mi, že mám předat úřad a od začátku ledna nastoupím ke kopáčům.

Patrně vám žádnou možnost volby nedali. Jak jste se k situaci postavil?
Hned mi bylo jasné, že takovou degradaci nemohu akceptovat. Poradil jsem se s mojí tehdejší manželkou a rozhodli jsme se, že odjedeme z vlasti.

Myslíte si, že kdyby situace v roce 1968 nenastala, zůstal byste na místě vedoucího úřadu? Nebo by dřív či později toulavé boty zvítězily?
Myslím, že bych zůstal na úřadě. Práce mě bavila, byl jsem spokojený a s ženou jsme plánovali rodinu. Rusové mi postavili život na hlavu. Ale když se ohlédnu zpátky, musím říci zaplaťpánbůh. Vlastně bych byl ouřada, který by se připravoval do penze, a můj život by bylo jen několik dovolených v Bulharsku a Chorvatsku. Ale situace byla jiná.

Vycestovat z republiky po vpádu vojsk nebylo vůbec jednoduché. Ale vám se to povedlo…
Ano. Začátkem léta jsem byl za kamarádem v Německu a věděl jsem, jak vypadá výjezdní doložka. Jako stavař jsem docela dobře kreslil, a tak jsem jednou v noci za pomoci pauzovacího papíru, gumy a razítkové barvy přenesl štemply staré výjezdní doložky na prázdnou stranu pasu. Za několik dní jsme měli s manželkou víza a dvě brašny s nejnutnějším vybavením v rukou a čekali na nádraží na rychlík…

Bylo těžké uchytit se v cizině?
Ani ne. Dařilo se nám. Já jsem pracoval jako projektant a i manželka měla dobré zaměstnání, záhy však zemřela na rakovinu. Později jsem se stal samostatným architektem, založil jsem firmu, byl jsem úspěšný, měl jsem dům a sportovní auto, ale pořád to nebylo ono. Jednou mě navštívil kamarád, který mě úplně uchvátil svými zážitky z cest po Aljašce. A já si říkal: člověče Šimánku, ty tady dřeš od rána do večera, jsi otrokem své práce, ale co z toho?

A tehdy jste poprvé pocítil touhu sebrat pár věcí a vyrazit do světa?
Ano. Probudily se ve mně klukovské sny. Našel jsem si za sebe na léto do kanceláře náhradu a vyrazil jsem s kamarády na Aljašku. Když jsem se vrátil domů, věděl jsem, že stavařinu už dělat nechci, další zakázky jsem nepřijímal a znovu jsem vyrazil do Kanady. A odtud jsem se nevrátil.

Máte občanství české, kanadské i německé. Čím se cítíte víc? Čechem, Kanaďanem nebo Němcem?
Samozřejmě Čechem. V Německu jsem dlouhá léta žil, zvykl jsem si tam a lidi na mne byli milí. A Kanada? To je zase něco úplně jiného. Jsou tam neskutečně pohostinní a hodní lidé. Ale rozhodně se cítím Čechem.

Procestoval jste celý svět. Které místo ve vás zanechalo největší stopu?
Při jedné expedici napříč Kanadou jsme potřebovali přezimovat v horách Mackenzie. Postavili jsme si s kamarády srub, přezimovali v něm, a výprava, která byla zatím mou nejdelší, trvala totiž pět let, jsme dotáhli do konce. O této cestě jsem napsal knihu s názvem Aljaška – Dobrodružství do extrému. No a právě do srubu jsem se později vrátil, dostavěl jsem ho a stal se mým novým domovem. Je vzdálený dvě stě kilometrů od nejbližší civilizace. Moc se tam s rodinou vždycky těšíme. Uděláme si pohodu, není tam mobil, televize,
e-mail…Člověk je tam sice odříznutý od lidí, ale chodíme na lov, pracujeme na zahrádce a zapomeneme na všechny starosti. Tam jsme nejšťastnější.

Cesty vám přinesly určitě spoustu krásných zážitků. Byly i chvilky, kdy vám šlo o život?
Bylo jich dost. Když jsem byl na první cestě kolem světa, tak jsme se dostali s lodí přímo do oka hurikánu. Tehdy jsem se loučil se životem. Ztratili jsme stožár, plachty, všechno šlo pryč. Dodnes nechápu, že jsme to přežili. Nebo jednou jsem byl v Kanadě v zimě sám, jen se psem. Šel jsem na ryby a probořil se pode mnou led. Bylo nějakých pětadvacet pod nulou. Při vší té smůle se mi namočily i sirky. Nemohl jsem si udělat oheň, tak jsem šel ke srubu a oblečení mi mrzlo na těle. Myslel jsem, že nedojdu. A víte, co mne hnalo ? Nevzal jsem si s sebou psa, a pomyšlení, že ve srubu zemře hlady a žízní, mě nutilo jít dál. Takže starost o druhého mi vlastně zachránila život.

V té době jste ještě cestoval sám. Když teď jezdíte s manželkou a dětmi, jste trošku opatrnější? Dá se vůbec takovým situacím předcházet?
Manželce jsem u oltáře slíbil dvě věci. Že ji budu brát i s dětmi na cesty a že se budu snažit riziko eliminovat maximálně na deset procent.

A daří se to?
Kolikrát se stalo, že se nám riziko přehouplo na sto procent. Všechno předpokládat nelze.

Dnes budou mít návštěvníci divadla Karla Pippicha možnost podívat se prostřednictvím vašich diapozitivů do mnoha koutů Havaje. Čím vás tato země zaujala?
Na Havajských ostrovech jsem byl čtyřikrát, z toho dvakrát sám. Moc jsem chtěl, aby všechnu tu krásu viděla i manželka s dětmi. Pořádně jsem před tím poznal jen tři ostrovy z šesti. Tak jsme se rozhodli to napravit. Manželku jsem lákal na to, že si na jejich čtyřtisícovkách dopoledne zalyžujeme a odpoledne se můžeme potápět mezi korály a lehnout si pod palmy. Ale dopředu jsem celou rodinu varoval, že žádná „havaj“ to nebude. Všem jsem oznámil, že budeme potřebovat ruksaky, pohorky a tak. Za ty čtyři měsíce jsem jim ukázal krásné vodopády, kaňony i lávová pole.

Cestování není jen o přírodních krásách, ale také o lidech. Jací jsou Havajci?
Domorodci nejsou tak přístupní jako třeba lidé v jižním Pacifiku. Řekl bych, že občas mají plné zuby turistů. Nejsou moc přátelští. Ale existuje ostrov Molokai, kterému se říká Přátelský ostrov. Turisté tam moc nejezdí a domorodci jsou úplně jiní. Prožili jsme krásný čas s jednou rybářskou rodinou. Společně jsme vybírali mušle a vařili je. Bylo to fajn.

Dají se skloubit dlouhé cesty se školní docházkou dětí?
Teď už je to lepší. Syn chodí na vysokou a dcera je na privátním gymnáziu. Takže teď už není problém vyrazit na delší dobu. Dřív jsme to vždycky domluvili s vedením školy a děti dostaly delší prázdniny. Ale rozhodně nemohly zahálet, protože žena je původním povoláním učitelka, takže na jejich vzdělání dávala velký pozor.

Co nesmí chybět v batohu světoběžníka?
No určitě nesmí chybět pořádný nůž. Švýcarák mám pořád u sebe, a taky lékárnička. Když se jedná o delší cestu, je fajn mít u sebe sekeru nebo mačetu a samozřejmě vodotěsné sirky. Kdybych je měl u sebe tenkrát, když pode mnou prasknul led, nemusel jsem mrznout. Pak už se to různí podle toho, kam vyrážíme. Je jiné vybavení do hor, jiné na vodu…Abych nezapomněl, v poslední době si sebou rád beru GPS navigaci. Díky ní se nám na Havaji podařilo najít úžasné místo, které se jmenuje Golden Pool, tedy volně přeloženo Zlaté jezírko. Na ostrově Hawaii- Big Island jsou mohutné lávové proudy a je tam i prohlubeň, která se naplnila dešťovou vodou. Minerály se vylouhovaly a voda se stala přesyceným roztokem. Celé dno jezírka je jakoby pozlacené. Normálně by to bylo, jako by člověk hledal jehlu v kupce sena, ale pomocí navigace se mi podařilo tuhle krásnou oázu objevit. Tam se dostane málokdo. Když jsme vylovili pár lávových kamenů, vypadaly jako ohromné zlaté nugety.

Když přijedete zpátky do České republiky, nenudíte se trošku?
Je to všechno, jenom ne nuda. Když se vrátíme, musím zpracovat diapozitivy a začínám pracovat na knize. Když už je kniha v tisku, organizuji turné, no je toho dost. Uděláme si čas i na běžky nebo kola.

Na co se teď těšíte?
Plánujeme s rodinou cestu do Austrálie. Chceme ji poznat důkladně a všichni se moc těšíme.

DALŠÍ ROZHOVORY S LEOŠEM ŠIMÁNKEM NAJDETE ZDE - rozhovor č.1, rozhovor č.2, rozhovor č.3