Ahoj. Prší a prší. Kdo viděl Menzelův film Na samotě u lesa si jistě dosadí slova filmového dědy Komárka. Protože když ch..je, jsou záplavy a když voda bere víru, zdraví i majetek, je třeba věci nazývat jmény, které mají tu moc, že pokud člověk najde odvahu a řekne je, uleví si.

Úlevu a pomoc si naši spoluobčané v zatopených místech zaslouží a přeji jim už jen vše dobré a hlavně sluníčko, a to tak, že rychle.

Byl jsem několik dní ve Zlíně na filmovém festivalu. Být ve Zlíně a nezakopnout na odkaz rodiny Baťů, nelze. Bydlím v dodnes moderním hotelu, dříve s názvem Společenský dům, nyní Moskva, postaveném v roce 1932 panem Baťou. Z okna se dívám na celý komplex budov firmy Baťa a po svazích okolo centra jsou rozeseté vkusné domky, jež pan továrník postavil svým zaměstnancům, kteří svého času dělali boty pro celý svět. A aby toho nebylo dos,t jsem na pozvání ve střídmé vile pana továrníka a sedím u jeho stolu v jeho pracovně a druhý den jedu Baťovým výtahem, ve kterém měl pan továrník vtipně a účelně umístěnou kancelář a i tam sedím také u jeho psacího stolu, na jeho židli a před sebou mám mapu světa, na které jsou zakresleny informace prodeje bot a dodavatelů pryže a i jiné informace týkající se jeho podnikání. Na psacím stole je jeho telefon a protože cesta výtahem na terasu, která je na střeše jeho mrakodrapu, je dlouhá a jsem ve zdviži jen s průvodkyní. Tak nenápadně zvedám jeho sluchátko, se vzpomínkou na Macha a Šebestovou ztichlým hlasem se do sluchátka dožaduji spojení s Tomášem. Nikdo to nebere, tón je obsazovací ,a to prý už dlouho, jak mi potvrdila průvodkyně. Což je škoda. Chtěl jsem vyřídit panu Baťovi, jak moc nám tady on a jemu podobní podnikatelé chybí a jak moc jeho práci obdivuji. Od převratu v roce 1989 až do dneška je časový úsek už delší, než byla celá legendární první republika. Až budete mít chvilku, pokuste se o porovnání. Je to poučné. I když kulisy se mění. Stejně jako název hotelu i samotného města.

Ivan Baborák, výtvarník