Jenže ono to nejde, neb jsme lapeni do sítí konzumu a je potřeba vydělávat bankovky na hypotéku, na nové a lepší auto, počítač, mobil, dovolenou, nebo jen tak na žrádlo, myslím pro psa, nebo jen tak na jídlo pro sebe. Jak a kdo to má srovnané. Myslím hodnoty, které určují jaký životní režim si zvolí či do jaké sociální skupiny patří. Pryč jsou doby, kdy vydělávali všichni téměř stejně, leč v myšlení tato rovnostářská zhouba přetrvává a pokrok prostě nezastavíš.

Nedávno mi jeden kolega převyprávěl zajímavé zamyšlení na toto téma. Šlo o jeho zuby a možná nejen o jeho. Tvrdil, že on, zoufalý čekatel na prodloužený důchod, momentálně bez práce, protože, kdo vás nemocného v šedesáti zaměstná, že je stejně unaven, jako byl jeho táta, který už v jeho letech si ale důchodu v pohodě užíval, zatímco on ve stresu se ho asi nedočká.

A nyní přijdou ty zuby. Jeho děd i otec v jeho letech měli tradičně zuby vyndávací, tedy protézy, které v různé kvalitě za menší peníz a za příplatek měl každý v tomto věku. Dnes, v nové době, která se naparuje zázračnými technologiemi, na které ale musíš mít bankovky, je téměř společensky nemožné si večer dávat zuby do skleničky . A jak mi tvrdil kolega který si vzal půjčku na doplnění chrupu, aby sice se zářivým úsměvem, leč nasrán, zjistil, že ke všem problémům se zdravím, hypotékou a jeho zoufalou situaci na trhu práce přibyla i starost, jak splatit ten úžasný chrup.

A tak na stará kolena pochopil, že nemůže chtít od života všechno, co nabízí nová moderní doba a že ani ten svůj nový , krásný a zářivý chrup obrazně neprodá, neb nemá důvod se usmívat ani sám na sebe, a to ani večer za šera do zrcadla. I když v takovém případě by ten jeho nový a zářivý chrup jistě vynikl dokonale.

Ivan Baborák