Ahoj. A je červen. Nejvyšší čas myslet na dovolenou. Ale kam?

Zlatý časy, kdy se nikam nemohlo. Ono se vlastně mohlo, ale museli jste žádat. Pamatuju, jak jsme dokola s kamarádem žádali o výjezdní doložku, či jak se to za bolševiků jmenovalo, až se pravděpodobně stal zázrak, nebo se spletli, i když to bych se divil. Jo dostali jsme ji, tu doložku. V žádosti jsme uváděli cíl cesty Londýn. Kamarád studoval umění a já dělal dělníka, taková vtipná dvojka, asi proto nás pustili. Zavolali si mě na nějaký zvláštní útvar podniku, kde jsem dělal, a tam mi soudruh dával školení, na co si mám dávat v té kapitalistické cizině pozor. Stále zdůrazňoval, že se to tam hemží vyzvědači a špiony, kteří po ničem jiném netouží, než vyzvědět, co my jako tady. A hlavně, že je zajímají naše technické novinky. Tvářil při té řeči hodně důležitě a tajemně. Zeptal jsem se neuváženě, zda on tam byl a jaké má s vyzvědači zkušenosti. Říkal, že bohužel nebyl, ale že oni mají zaručeně správné informace. Dělal jsem tehdy na výrobě podvalníků. Opáčil jsem, že nemohu nic prozradit, neboť dokumentaci k podvalníkům nám po válce údajně přenechali Amíci. Joj, to nebyla dobrá odpověď. Už to vypadalo, že nepojedu. Velmi trapně úsměvnou besedu jsem prodělal i na vojenské správě, kde jsem musel dlouho kývat na debilní výstrahy a doporučení tipu: „Člověče vy jste byl na vojně u spojařů, raději na všechno odtamtud zapomeňte! Musel jsem majorovi na to dát ruku.

Na poslední chvíli nám sdělili, že z různých příčin, jako, že se našemu zahraničnímu obchodu nevedlo, jak oni plánovali, tak že nám prodají jen polovinu deviz o které žádáme. A protože se nám nepodařilo, tak rychle sehnat kapitalistickou měnu, naše cesta se smrskla na cestu do Parisu a tam pozret Monu Lisu. Jak znělo naše heslo! Nebyly prachy. Jeli jsme stopem, spali jsme u Portorikánců v pochybný čtvrti, na Eifelku jme šli pěšky. Ale byli jsme tam! Prošli jsme galerie, hodně jsme fotili, mimo jiné jsem mamince vyfotil i masnu. Byli jsme tam s vědomím, že už se ke kapitalistům nikdy nepodíváme.

Všechno bylo barevný a jiný než u nás. Jen mě dodnes mrzí, že jsem nepotkal žádnýho špiona, nebo alespoň vyzvědače!

P.S. A jaké bylo heslo pro další roky, kdy nemělo cenu žádat o vízum? Když na dovolenou, tak na Seč. Nebo do Bulharska.

Ivan Baborák, výtvarník