Ahoj. Minulý týden jsem se potuloval po Toskánsku a nejvíc času jsem věnoval Florencii. Mám štěstí, potkal jsem partičku stejně „postižených", kteří se tím jižním směrem vydávají společně a každoročně, aby se znovu a stále a na počátku nového roku přesvědčili, že není město, které by bylo stejně, jako Florencie nabito esencí umění a lidských dějin.

Nevím, kolik času člověk potřebuje k prohlídce všech zdejších muzeí, kostelů a paláců ve kterých zhusta také najdete různé expozice. Vím, že pro zaníceného pozorovatele týden nestačí. Pokusím se s vámi podělit o svou náklonnost. Na Michelangelově vyhlídce, kam se musí povinně dostavit každý turista, vás na první pád uchvátí panoráma města, které je dole pod vámi rozčísnuto řekou Arno a sešito několika mosty seřazenými za sebou v řadě, jak ve frontě na štěstí, které se právě dostavuje. A jako první září okrem a rumělkou ikona, a to most nejstarší, nejslavnější, a totiž Ponte Vecchio. Most zlatníků. Za ním doprava za rohem je komplex budov galerie Uffizi, tam nejde nejít, tam najdete vše, co hledáte a navrch ještě o mnoho navíc. A po prejzových střechách oči kloužou až ke štíhlé a vysoké Kampanile, zvonici, kterou navrhl malíř Giotto a nad níž se jako deštník rozevírá kupole katedrály Santa Maria del Fiore, kterou vyprojektoval a postavil Filippo Brunelleschi. Chrám, do kterého by se vešli všichni obyvatelé města Chrudim. Kupole, která po dlouhých staletích se jako první přiblížila rozměrem starověkému římskému Pantheonu. Město na horizontu v mlžném a namodralém oparu rámují křivky kopců. Pohled na Florencii je tak magický a jímavý, že si vás přitáhne a už vás nepustí. Florencie si našla mne a já ji. Město, které má ve znaku lilii, květ, který symbolizuje čistotu.

P.S. Chrudim navštívil ministr dopravy. Přijel a zase odjel. A nic. Některé politické špeky už nebaštíme ani my v Chrudimi.

Ivan Baborák, výtvarník
www.baborak.cz