Pro tento sloupek mě inspiroval referát přednesený na mezinárodní konferenci Muzeum a změna v Praze, který pojednával o tom, že končí pojem historie, když žijeme online. Diskutovat o tom, že že dějiny budou vypadat jinak, bylo před sálem plným historiků odvážné. Nutí to ale k zamyšlení.

Žijeme v historii? Možná, že pojem dějin končí, protože si naše současnost osvojila zvyk dokumentovat úplně všechno a neustále. Veškeré dění, podstatné i nepodstatné, se natáčí a zaznamenává. Uchovávat bez výběru ovšem není práce paměti. Jak si s tolika archívními prameny historikové poradí? Historik bude jako hrdina jedné Borgesovy povídky Funes, muž se zázračnou pamětí uvězněn ve světě nikdy nekončících vzpomínek, událostí a fakt. Co se stane, když zapomeneme zapomínat? Budeme žít jen prvoplánovou současností, bez nadhledu, zato v nesnesitelné přesnosti vidění.

Neselhávající paměť je sen o dokonalém člověku, můžeme ale souhlasit s Borgesem, že podstatou našeho lidství není pouze zapamatování, nýbrž i zapomínání. Myslet znamená vybírat a zvýznamňovat. Historie opravdu úplná by nás postavila tváří v tvář chaosu, zvrhla by se v probírání supermarketově bohatou nabídkou událostí a jevů.

Muzea, jako místa paměti, se rodí a žijí z pocitu, že neexistuje žádná spontánní paměť, že je třeba vytvářet archivy, je třeba slavit výročí, organizovat oslavy, pronášet smuteční projevy, protože tyto úkony nejsou přirozené. Vznikají archivy paměti, v nichž paměť je povinností, profesionální službou. Jenže jak bude historie (a paměť) vypadat v okamžiku, kdy žijeme online? Bude pouhým vyjmenováváním a uváděním do souvislostí?

Martina Vítková, ředitelka Regionálního muzea v Chrudimi