Ahoj. Dnes je sobota a svátek má Anežka a je konečně březen a to tak, že druhý.

Před týdnem jsem vypnul drahý plyn a přitápím dřevem v kachlových kamnech. Zvuk tahu a praskání dřeva v kamnech je spolu se zurčením vody a zpěvem ptáků podle mého ta nejlepší muzikoterapie, která nás může potkat. A teplo od kamen je jistě jiné teplo, než to od radiátorů, byť by byly sebevíce nažhavené. To ví každý topič i topička. A když přicházejí návštěvy do mého atelieru, mnozí to opakují jako mantru pohody.

Sloupek píšu v pátek ráno a odpoledne jdu na slavnostní otevření Muzea loutkářských kultur do skvostného renesančního Mydlářovského domu v Chrudimi. Jeho majitel v těch dobách dávných si jako vzpomínku na své cestování po zemích muslimských nechal zbudovat na domě věžičku ve tvaru minaretu. Pikantní na tom je, že na místě v těsném sousedství hlavního kostela. Byl to jistě čin odvážný. Dnes by chrudimský měšťanosta, byť by byl v sebevětší vatě, myšlenku na minaret ani nevypustil z úst. I když se může každý přesvědčit sám, že v satelitních městečkách, kam se movití Chrudimani stěhují, vyrůstají mnohdy prapodivné hrady i s věžičkami. Ovšem s architektonickou kvalitou domu Mydlářovského se srovnávat nedají. Troufám si tvrdit, že se k nim nikdy nebudou pořádat výlety, snad jen jako ukázka nadutosti a arogance doby, kdy zmanipulovaný národ zešílel a přijal sloh, kterému se přezdívá podnikatelské baroko. Leč, měl jsem možnost lehce nahlédnout do nových expozic v opraveném Mydlářovském domě i v rekonstruovaných interiérech a dávám jedničku z hvězdičkou. A odpoledne si to slavnostní otevření hodlám užít a pořádně si prohlédnout to, co se nám obyvatelům města nějaký čas schovávalo za oponou, která kryla opravované muzeum.

Ani vám nic vám nebrání, abyste s dětmi už tento víkend prošli v Muzeu loutkařských kultur magickým světem loutek a nechali se vést od historie k moderně českému loutkařství a nahlédli do světa loutek orientu, jak se píše na plakátech a pozvánkách.

P.S. Dnes je ve Velkém sále Muzea v Chrudimi Ples hudebníků, zahlédl jsem plakát. Je krásný. Je na něm možné demonstrovat to, co je někdy těžké vysvětlit těm, co si myslí, že vymyslet plakát je věc jednoduchá a snadná, kterou může dělat každý. Snadné to není. Musí se to umět. Výlepem takového plakátu se kultivuje veřejný prostor města. A na některé plakáty se nezapomíná celý život.

Ivan Baborák, výtvarník