Mnohdy se nemohu zbavit dojmu, že je to nějaká hra, co všechno vydržíme my, co jsme nezapomněli na všechno příkoří a ponižování od režimu, který nás hlídal za ostnatým drátem a ven pustil jen ty prověřené a ponížené žádostmi o vypuštění. Myslím tím to neuvěřitelné martyrium, pokud se člověk rozhodl zpříjemnit si život dovolenou.

A tak jsem si vzpomněl na události, které jsem úspěšně a vší silou zatlačoval v paměti. Ty nejhorší se odehrávaly na hranicích tehdy československých, tedy na těch našich. S mrazením v zádech vzpomínám na půlnoc, kdy jsme dorazili na čáru, jak se vtipně říkalo státní hranici, a na úsměv soudruha celníka v Medveďově. Ten si chtěl, a měl na to „právo", zpříjemnit službu a svůj úchylnej život tím, že nás vybídl, jak on říkal, ke striptýzu.

V kabince odložit šaty a ještě mi ohmatal ponožky, které jsem si nechal na nohou. Nebo při cestě zpět z prohlídky drážďanské galerie Zwinger celní kontrola ve vlaku odhalila v mém batohu dvě plechovky sypaného čaje. S razancí kreténské nadutosti mi odtrhli folii, která má za úkol udržovat vakuově zabalený čaj, a obě plechovky rozdílných čajů s úsměvem idiota nasypali na jednu hromadu. A to se nezmiňuji o těch, kteří se zkoušeli dostat přes dráty bez dovolení – a kolik z nich to odneslo životem.

Píšu to naštván, že vůbec je možné, aby se po něčem takovém někomu stýskalo, a že někdo může porovnávat tehdejší dovolené s těmi dnešními. Ani argument, že na dovolenou někdo nemá peníze, neobstojí, neb se stačí mrknout na statistiku, kolik Čechů si dopřává každoročně luxusní dovolené o jakých se nám v té době na Rujáně, Balatonu či v Bulharsku ani nesnilo.

Ivan Baborák, výtvarník