Esku jsem měla hodně let a kdysi, když jsem ji zamykala u pošty, mi jeden pán řekl: „Prosím vás, proč to kolo zamykáte? Snad si nemyslíte, že by vám ho chtěl někdo ukrást?" Tehdy jsem mu odpověděla: „No, asi ne zrovna ukrást, ale co kdyby si řekl, že se na něm aspoň projede, třeba ze srandy? Kde já bych ho potom hledala?" Od toho rozhovoru uběhlo pár let. Kolo jsem pořád zamykala, i když jsem jsem se o něj nebála jako například o nějaký nový model. Ale v úterý jsem se přesvědčila, že bát se člověk musí opravdu o všechno! Jaké bylo moje překvapení, když Eska sice stála na svém místě, ale chybělo jí sedlo!

Sama sobě se divím, že mě to ani tolik nenaštvalo sice jsem musela domů po svých a bez sedla už si nezajezdím, ale napadla mě spíš jiná věc: to už je to s českým národem asi hodně špatné, když už jsou zlodějům dobré i skládačky! A pánovi, kterého jsem kdysi potkala u pošty, bych chtěla vzkázat: „Vidíte, ani zamykání mi nepomohlo. To byste tenkrát ani neřekl, že?"

P.D., Chrudim