Otec, sportovní gymnasta, denně běhal a dělal série kliků, shybů a sklapovaček a Martin to samozřejmě vnímal. Tak se o ty kliky pokoušel sám. Považoval to za zcela přirozené ve svém životě. Bavilo ho to. Pak našli nejbližší klub juda a otec ho třikrát týdně vozil na tréninky. Sport prostě patří k rodině Gondekových. Martin má dvě mladší sestry a obě mají svůj život plný sportovního pohybu.

Judo byl sport, ve kterém se našel. Už jako starší žák se dostal do reprezentačního výběru. Takhle prošel až do juniorského věku a na pořad přišla základní vojenská služba. Martin „chytil“ poslední záchvěvy povinné vojenské služby tenkrát se chodilo na jeden rok.

Trenér nároďáku mu nabídl, aby si vybral buď Duklu Vyškov na Moravě anebo pražskou Duklu. Co prý mu bude vyhovovat lépe.

Tehdy přišel velký zlom v jeho životě. Měl to v sobě od dětství voják, paragán. Symbol fyzické dokonalosti, podvědomá touha se zúčastnit boje. Judistům řekl, děkuju, ale já do Dukly nechci, chci k parašutistům.

A tak se Martin Gondek, dnes vedoucí Plavecké školy Sportovních areálů města Chrudim dostal do města na Chrudimce.

Proč jste dobrovolně vyměnil možnost krásné sportovní vojny za paragánskou rasovinu?
„Zase je v tom rodina. Mí rodiče uznávali a respektovali vojenské povolání a já plně respektoval svého otce. Byl jsem asi v osmé třídě, seděli jsme jednou u televize a tam bylo něco z prostředí parašutistů. Já tenkrát říkal, že bych si to chtěl zkusit, být vojákem a otec řekl, hmm, tohle jsou ale paragáni, ti umějí věci! Někde je vysadí, musí se dostat kam potřebují a umí k tomu všechno. Umí se rvát, umí přežít v jakémkoliv prostředí…

Já dělal judo, na vesnici jsme s kluky žili dobrodružný život, neseděli jsme u počítačů, a tehdy jsem věděl, že bych si chtěl něco z toho vojenského prožít na vlastní kůži. Asi podvědomá touha po adrenalinu, ale to jsem tenkrát nevěděl.

A pak jsem ještě objevil kouzlo volných pádů a možnosti udělat v nich třeba deset přemetů za sebou, bylo jasné, že judistům řeknu: nechci do Dukly, chci si zkusit tohle.“

A to už jste věděl, že nechcete jen k paragánům, ale že vás láká vyzkoušet si ostré prostředí válečného konfliktu?
„To už jsem chtěl. Nechtěl jsem v žádném případě zůstat u nás na vesnici. My měli statek, vinohrad, zvířata, i koně. To byly moje povinnosti, když jsem přišel ze školy. Se vším všudy. Mamce jsem říkal já tady nikdy nebudu, já to nechci dělat, já chci pryč, ven, podívat se do světa. Armáda a její nabídka dobrodružství byla logické vyústění.

Martin Gondek na jedné z armádních misí.Zdroj: archivArmáda zcela naplnila moje očekávání a představy. Nakonec jsem si i říkal, že jsem sám překvapený tím, jak jsem tam dlouho vydržel a co jsem tam dokázal.“

Martin Gondek vstoupil do armády v roce 1995 a skončil v ní posledního prosince roku 2012. Těžil ze své kondiční přípravy. Nebyl nejlepší v běhu, ale když přišlo na sílu, obratnost a bojové umění, zjednal si respekt. Prožil čtyři zahraniční mise v Bosně, v Kosovu, v Makedonii a v Afghanistánu. Nikdy o nich nemluví. Jsou to asi nesdělitelné zkušenosti.

„Tam jsem poznal obrovskou výhodu tělesné kondice pro normální život. Fyzická zdatnost se odráží v psychické odolnosti. Čím je člověk zdatnější, tím méně ho zlomí to, že ho po padesáti kilometrech bolí rameno nebo má otlačené nohy. Prostě to nevnímá, bere to jako fakt, na to se neumírá, jede se dál. Fyzická kondice mě oprostila od řešení zbytečností. Byl jsem mnohem klidnější i v napjatých situacích.“

V armádě Martin Gondek skončil přesně podle své povahy. Postupně zjistil, že podmínky přestávají být takové, kvůli kterým do ní vstoupil. Z armády se stával byrokratický ústav, a tak věděl, že už tam dlouho nevydrží. A to bez ohledu na výsluhu a různé benefity.

„Začal jsem přemýšlet nad tím, co bych mohl dělat v civilu. Původně jsem hledal něco kolem adrenalinu. Varianta byla škola záchranařů, létat třeba na vrtulníku, protože jsem předpokládal, že to bude velmi podobné jako armádní nasazení. Už jsem to začal řešit, ale překážkou byla tvrdá nemocniční praxe, kterou bych jako voják časově nezvládal.

Byl jsem velitelem, takže jsem věděl, že s lidmi to docela zvládám, tak jsem si říkal, že být učitelem by mohlo být to pravé. Takže jsem vystudoval na fakultě sportovních studii na Masarykově univerzitě v Brně bakalářský obor regenerace a výživa ve sportu, a pak v návazném magisterském studiu obor učitelství tělesné výchovy pro druhý stupeň základních škol a pro střední školy.“

Bakaláře mu umožnila vystudovat armáda a magisterská studia ukončil už jako zaměstnanec Sportovních areálů města Chrudim. Tam se dostal prozaicky na základě výběrového řízení na funkci obchodního manažera.

Dnes je vedoucí Plavecké školy sportovních areálů. Pořád skáče padákem, ve volném čase střílí ze svých zbraní a hlavně stal se dvorním kondičním trenérem chrudimských hokejistů. Myslím, že hokejisté ani netuší, co všechno má Martin Gondek za sebou, čím prošel a co potvrdilo jeho názory na kondiční přípravu.

„Do hokeje jsem se dostal taky klasicky náhodou. Můj kolega Zdeněk Pavlík, který je hokejový trenér, mě přivedl do klubu k mladším a starším žákům, které tehdy trénoval Mára Dvořák. Hokej jsem nehrál, ale měl jsem a mám ho rád.

Zaměřil jsem se na to, co ti kluci v hokeji potřebují. Teorii znám, mám třeba státní zkoušku právě z teorie sportovního tréninku. Samozřejmě, že mladší a starší žáci potřebují mít přípravu komplexní, spíše zaměřenou na obratnost, rychlost, koordinaci pohybů. Dělal jsem s nimi kompenzační cvičení, cvičili jsme hodně i s těžištěm.

Mára mě pak seznámil s Jirkou Polákem a přešel jsem k juniorům.“

Kapitán HC Chrudim Václav Novák.Zdroj: archiv

Mě vždycky zajímala sebedůvěra trenérů. Jak jsou si jistí tím, co dělají, jak trénují a jaké to přináší výsledky. Jste si jistý tím, co hokejistům nabízíte?
„Jsem si naprosto jistý. Zátěž v hokeji je celkem snadno změřitelná a podle toho jsem i připravoval tréninky. U juniorky se mi to potvrdilo. První rok, než si všechno sedlo, jsme se tam trochu plácali, ale druhý rok to bylo dominantní. Kluci byli neúnavní, hráli šedesát minut naplno. Tenkrát tam hrály dva tři dominantní týmy Tábor, Jindřichův Hradec. Nebylo poznat, že kluci se do ligy teprve dostali. Několikrát se mi stalo, že jsme třeba hráli s juniorkou dopoledne, a pak mi řekli, jestli bych nešel večer dělat zdravotní službu k dospělým. Koukám na to a říkám si, to mě nebaví, to je hokej o ničem a kdybych nebyl zdravotník, tak jsem se po deseti minutách sbalil a šel bych domů.“

Před loňskou sezónou trenér juniorky Jiří Polák přešel k áčku a asi i celkem logicky si vás vzal s sebou. Věděl jste, že s áčkem uděláte to samé, co s juniorkou?
„My jsme byli s Jirkou dvě tři sezóny. Ti kluci už byli zvyklí, věděli, jak to chodí, tréninky si užívali a měli je rádi.

Proto jsem měl trochu strach hlavně ze starších kluků v áčku jak to přijmou. Ale bál jsem se zbytečně. Kabina je tady skvělá a já jsem si uvědomil, že mně vlastně trochu supluje armádu. Tam jsem měl svých dvacet vojáků, takže to bylo podobné.

Zkusili jsme náš systém i v áčku a funguje to. Venca Novák, kapitán, typický příklad roky nechodil na letní přípravu, nebo přesněji řečeno chodil tam jak do houslí. Loni řekl, že bude chodit a chodil. Vyhrál kanadské bodování, byl střelcem týmu. Není to rychlostní typ, to už asi nedoženeme, ale já vidím svoje. Za ty roky poznám, jak na tom hráči jsou. Dívám se a u Vency vidím, že i lehce zrychlil, že je mnohem silnější v osobních soubojích. Na střídačce se rychle vyregeneruje a může zase na led.

Na něm je to vidět hodně. Kluci jsou dnes neúnavní, jsou jako stroje a nic je nezastaví.“

Měl jsem letos možnost pozorovat tréninky chrudimského hokejového áčka jak v zimě, tak teď v létě. V hokeji se docela vyznám a můžu si dovolit říct, že úroveň tréninků převyšovala i druhou ligu. To je soutěž, která by chrudimskému hokeji slušela.

Letní tréninky vypadaly podobně Martin Gondek vytáhl písemnou přípravu, rozmístili s Jirkou Polákem stanoviště, ten si připravil píšťalku a hodinu se makalo. Netušil jsem až do teď, co všechno má Martin Gondek za sebou. A 404 seskoků a volných pádů mně jen utvrdilo v tom, že hokejky můžou být rádi, že ho mají.    Richard Bláha