FOTO: Štěpánka Bonaventurová je hvězdou Deníku

Vaší favoritkou se stala národní házenkářka z prvoligového klubu HK Hlinsko Štěpánka Bonaventurová, kterou jsme při této příležitosti požádali o rozhovor.

V roce 2007 jste vyhrála celostátní anketu Nejlepší národní házenkářka, a o rok později v ní byla o jediný bodík druhá. Kam řadíte toto ocenění našich čtenářů v rámci okresu?
Přiznám se, že jsem to vůbec nečekala, ale o to více mě to samozřejmě těší. Informace o této anketě jsem sledovala, taťka vždycky přinese váš Deník a já v něm čtu nejdřív hlavně sport.

Když už jsme u sportovních anket, koho byste zvolila za loňského sportovce roku u nás a ve světě?
K mým dlouholetým oblíbeným sportovkyním patří rychlobruslařka Martina Sáblíková a poslední dobou válí i tenistka Petra Kvitová, které jsem fandila teď při přenosech z Australian open. A z těch světových se mi líbil také tenista, Srb Djokovič, jehož letošní finále se Španělem Nadalem bylo opravdu zážitkem. Djokovič měl loni opravdu výjimečný rok.

Kdy jste se začala věnovat sportu?
Sportovat jsem začínala v pěti letech. Zpočátku to byla sportovní gymnastika, ale brzy mě více zaujal míčový sport, tedy národní házená. Byla jsem na hřišti pečená vařená.

Jak jste spokojena v družstvu HK Hlinsko?
V rámci možností to jde. V posledních letech se pohybujeme většinou ve středu prvoligové tabulky. Tak je tomu i v probíhající sezoně. Teď máme problém v tom, že nám otěhotněla útočnice Petruška Volfová. S ní jsem byla sehraná, dařilo se nám spolu v útoku, takže bude potřeba najít kvalitní náhradu.

Když střílíte góly v národní házené jako na běžícím pásu, nezkoušela jste se prosadit i v mezinárodní házené?
Tu jsem hrála v Pardubicích čtyři roky, když jsem tam chodila na sportovní gymnázium. Po střední škole jsem se vrátila k naší české házené.

V Hlinsku byla lepší parta?
No, spíše lepší zázemí a navíc když jsem odmaturovala, tak ženský tým v Pardubicích sestoupil z ligy, takže tam už nebyla taková motivace. A speciálně já musím brát v úvahu, že mezinárodní házená je tvrdší. Mám totiž problémy s koleny a musím hrát s ortézami. V jednom koleně mám plastiku křížového vazu a na druhém operované menisky.

Fandí vám bratr David, který hraje fotbal za FC Hlinsko?
Určitě, s taťkou chodí do „kotle“ fandit, mamka se dlouhodobě pohybuje u našeho házenkářského družstva jako trenérka nebo vedoucí, takže mám podporu celé rodiny. Já naopak chodím fandit bráchovi na fotbal, i když toho času teď tolik nemám.

Nebude příčinou tohoto faktu mladý muž, který vás doprovází na tento galavečer?
Máte pravdu. Je to můj přítel Martin z Krčína, se kterým se známe tři roky a pokud to jde, tak střídavě jedu za ním nebo on k nám do Hlinska.

V Krčíně se hraje také liga národních házenkářek. Není na obzoru třeba váš přestup do tohoto týmu?
Je fakt, že mě tam zdejší funkcionáři lanaří, když za Martinem přijedu, už prý pro mě mají připravené přestupní lístky. Ale zatím to není aktuální, i když to do budoucna samozřejmě nemohu vyloučit... (smích).

Vystudovala jste Pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Jak své vysokoškolské vzdělání využíváte?
Druhým rokem učím v mateřské školce u nás v Hlinsku. Děti mám moc ráda a práce s nimi je prostě super.

Z našeho povídání je zřejmé, že jste sportovkyní tělem i duší...
Asi se to tak dá říct. Vedle házené se ráda věnuji lyžování na sjezdovce u nás v Hlinsku, nebo chodím plavat. Když mám čas a v televizi je nějaký přenos z významné události, tak si ho nenechám ujít. Nedávno jsem fandila našim házenkářům na mistrovství Evropy, kde sice neuspěli, ale inspirovalo mě to k myšlence, že bych se přece jenom mohla někdy k mezinárodní házené vrátit. Uvidíme...

Díky a ať se vám daří nejen na hřišti, ale i v osobním životě!