Věříte na pracovní pověry? Hlasujte v anketě!

Báli jste se dnes ráno vyjít na ulici? Na magické vlastnosti pátku třináctého už většina z nás nevěří a při pohledu na kominíka hledáme knoflík na kabátu spíš jen ze zvyku. Pracovním pověrám ale připisuje mimoděk váhu většina z nás.

Jednou z nejtrvanlivějších polopravd, která už mnohým lidem ztrpčila život, zní: starší nebo zdravotně handicapovaní lidé jsou vždy méně schopní než jejich mladší a zcela zdraví kolegové.

O nesmyslnosti téhle pověry nás přesvědčuje realita na každém kroku. Personalistka Dáša Šimonová upozorňuje například na současnou ministryni zdravotnictví Danielu Filipiovou.

Ještě než se začala zabývat profesionálně politikou, dokázala tahle drobná žena na invalidním vozíku úspěšně provozovat svou praxi architektky. Nyní vládne zřejmě nejžhavějšímu resortu v současném vládním kabinetu.

Příkladem seniora, který neopouštěl svou práci ani s osmi křížky na krku, pak může být dětský psycholog Zdeněk Matějček. Až do své smrti ve dvaaosmdesáti letech v roce 2004 pracoval v pedagogickop­sychologické poradně a psal odborné, ale přitom všeobecně srozumitelné články o dětské psychice.

O tom, že horníkem nebude člověk s vadou páteře a že Odettu v Labutím jezeře těžko zatančí padesátiletá primabalerína, mluvit nemusíme, ve spoustě jiných profesí však věk nebo případná fyzická omezení nehrají zásadní roli.
Hezčí rovná se lepší

Podle personalistky Šimonové však existuje i skrytější, ale o to nebezpečnější forma téhle pověry: vysoké a krásné pracovníky vnímají lidé automaticky jako výkonnější.

„Vedoucí takové lidi často mimoděk privilegují mnohdy na úkor skutečných schopností těch ostatních, méně estetických jedinců,“ varuje Šimonová.

Dalším oblíbeným mýtem je srdečnost a přátelské, neformální prostředí ve firmách, které mají americké šéfy. Faktem je, že v takové agentuře říká častěji řadový referent vedoucímu „ahoj, Karle,“ než „dobrý den, pane řediteli.“ Ne všichni však takovou změnu vítají.

„Takzvaný happy styl spojený s všeobecným tykáním ve firmě se v tuzemských podmínkách těžko prosadí. Naše minulost a historie ctí tradice a autority,“ říká psycholožka Sigmundová.

Zelená pracovním vztahům oproštěným minimálně na první pohled od vší formálnosti kvete maximálně v reklamních agenturách či v grafických studiích. Je však otázka, co by se stalo, kdyby do firmy nastoupil někdo, kdo by na všeobecné tykání nepřistoupil.

Třeba proto, že už překročil určitý věk a na dobu „my si tu všichni tykáme a říkáme si soudruhu,“ nemá nejlepší vzpomínky. Pocit pohody navíc trvá, pouze když každému na otázku „jak se daří?“ odpovídáte „fajn“. Pokud přijdou problémy, stáváte se rychle personou non grata, tedy nežádoucí.
Loajalita, nebo strach

Další mýtus, kterému lidé věří: zaměstnané matky s malými dětmi jsou daleko loajálnější než lidé bez závazků. Bojí se o práci, mají strach, že by se jim jinou nepodařilo sehnat. „Mám však obavu, že ženy se do téhle role vžívají samy,“ říká Jana Skálová ze serveru www.prace.cz.

Je pravda, že lidé se závazky, ať už jde o malé děti nebo třeba hypotéku, si zřejmě svého zaměstnání více váží než mladí a svobodní. Rozhodnutí, co je pro ně ještě přijatelné, a kde už zaměstnavatel překročil poslední hranici, je však přesto jen a jen na nich.

„Před mateřskou jsem měla dobrou práci, poprvé v životě jsem dělala to, co jsem chtěla,“ vzpomíná Markéta na práci redaktorky v celostátním časopise. Dokonce mohla po půlroce mateřské pokračovat v práci z domova prostřednictvím počítače.

Do toho však přišlo další těhotenství a další mateřská dovolená. A po třech měsících drsná zpráva: vydavatelství zkrachovalo.

„Byla to rána z čistého nebe. Hlavně proto, že jsme ve stejné firmě pracovali já i můj muž,“ vzpomíná Markéta. Celá rodina se tak rázem ocitla bez prostředků, kromě dávek v nezaměstnanosti, které dostal muž a rodičovského příspěvku, který čerpala ona.

„Tehdy jsem se přesvědčila, že z každé situace existuje cesta. Práci jsme našli oba poměrně rychle a možná ještě lepší než tu původní. Naše zkušenosti nám zkrátka přišly vhod a od té doby jsem si sama sobě zakázala nechat se jakoukoliv situací vydírat,“ říká Markéta.

Pověr a mýtů týkajících se práce by se daly najít ještě desítky, stejně jako příkladů potvrzujících či vyvracejících jejich pravdivost.

Znáte to: každá čtyřicetiletá šéfka je ambiciózní mrcha, každá sekretářka má poměr se šéfem a každý šedovlasý ředitel je moudřejší než pětadvacetiletý šéf s čerstvým diplomem v kapse.