Bál jsem se, že u mě najdou dopis od Dubčeka

Nyní šestaosmdesátiletý bývalý sportovec a novinář byl v době invaze ve Vídni, kam jel se svým kamarádem na fotbal. „Vraceli jsme se zpět domů a nic konkrétního jsme nevěděli. Nějaké bližší informace jsme se dozvěděli až na hranicích. Nikdo nás tam ale moc nekontroloval. Celníci nám říkali, že vlastně vůbec nevědí, koho, co a jak mají kontrolovat. Nevědělo se, kde vlastně budou hranice," zavzpomínal známý pardubický pamětník, který v tu dobu žil v Holicích.

Miroslav Motyčka, stejně jako valná většina národa, byl nočním přepadem republiky téměř půl milionem cizích vojáků s veškerou technikou, překvapen. „Veškeré zprávy jsme měli z rádií, společně jsme poslouchali, co se děje. Z počátku jsme byli docela klidní, protože jsme si mysleli, že to je jen na chvíli a že k nějaké zásadní okupaci nedojde. Jak jsme se tehdy mýlili…," rozpovídal se někdejší aktivní sportovec a dodnes vášnivý fanoušek sportu.

Na pohnutou dobu roku 1968 má ještě jednu vzpomínku. „Pardubická Dukla hrála ligový zápas s Trenčínem a my jsme na toto utkání pozvali Alexandra Dubčeka, jakožto velkého příznivce trenčínského klubu. Poslal nám však omluvný dopis, že nepřijede, protože je současná situace v republice velice těžká. Na závěr pak dodal, že všem lidem v Československu přeje, aby to zvládli a že věří, že všechno dobře dopadne. Ten dopis jsem pak měl ještě dlouhou dobu u sebe. Všichni jsme se ale báli, aby ho u nás nikdo nenašel. To by byl veliký problém," sdělil Miroslav Motyčka.

Mnoho pamětníků potvrdilo i to, že řadoví sovětští vojáci ani nevěděli, co v Československu dělají. Byli zde přísně hlídáni svými veliteli. „Pamatuji si, jak v Holicích jeden vojín sebral na náměstí kolo a jen tak se projížděl. Zatkla ho jejich patrola a zastřelila ho. Bylo mu osmnáct let…," vybavil si tuto pohnutou dobu Miroslav Motyčka.