Taková byla všední realita na východním Slovensku. Pak ale začal znovu studovat, odjel do Říma a na Slovensko se už nevrátil. Tomáš Rastislav Höger se totiž stal knězem a dlouhých 13 let působil v České republice.
Události kolem vzniku České a Slovenské republiky vnímal tehdy stejně jako řada ostatních Slováků. S odstupem dvaceti let a z pohledu kněze však mnohé názory změnil.

Jak zpětně vnímáte rozdělení Československa a jak jste ho prožíval před dvaceti lety?
V létě roku 1992 se o tom mluvilo a psalo všude. S napětím se čekalo, na čem se politici dohodnou. Nikdo nevěděl, co bude dál, a jak to bude fungovat. Dodnes jsem názoru, že rozdělení bylo jen politická vůle a kdyby bylo nějaké referendum, tak by to u lidí neprošlo.
Vzpomínám si, že jsem Silvestr toho roku trávil s kamarády z naší vesnice ve Finticích na východě Slovenska. Byla to klasická Silvestrovská noc a nic zvláštní se nestalo. Jediná změna byla v té chvíli o půlnoci –  nehrála se totiž „kompletní hymna".
To že se rozdělilo Československo jsem pocítil na vlastní kůži asi za tři týdny, kdy jsem cestoval vlakem do Čech a na hranicích mi čeští celníci nechali otevřít kufr a kontrolovali cestovní doklady. Slovenští  celníci mi zase cestou z Čech zadrželi tři láhve slivovice, které jsem si vezl k rodičům. To byl šok.

Byl jste tenkrát pro rozdělení?
S rozdělením Československa jsem v prvních letech nesouhlasil. Přece jenom jako celek dokážeme víc, než když jsme rozdělení. Po šesti až sedmi letech jsem změnil názor a jsem rád, že existuje nezávisle na sobě Česká republika a Slovenská republika.

Co „rozvod" oběma zemím přinesl a co vzal?
Jako první mě napadne, že si každý jdeme svou vlastní cestou. Velice utrpěl sport, protože skoro ve všech odvětvích oba státy oslabily. Při společném fungování obou republik by byli sportovci určitě silnější a úspěšnější na olympijských hrách. Nevyčíslitelné finanční prostředky stály například nové peníze, doklady, poštovní známky nebo třeba změny názvů institucí. Finančně náročná byla i propagace v zahraničí, že Československo již neexistuje. Rozdělením také výrazně utrpěla kultura. Mladá generace Čechů dnes slovensky skoro vůbec nerozumí.

A co rozdělení přineslo? Oba státy se chovají zodpovědněji na mezinárodním poli. Dnes spolu máme mnohem lepší vztahy, než když jsme byli spolu. Víc se o sebe zajímáme. To ostatně potvrzuje i tento rozhovor. To,  že se dnes spolu bavíme o rozdělení Československa, dokumentuje náš zájem o druhý stát.

Jako slovenský kněz jste se dostal do Čech. Proč zrovna sem a jaká byla vaše cesta?
V roce 1989 jsem se seznámil s opatem Vítem Tajovským ze Želiva na Vysočině. Byl na tajné návštěvě u jednoho z mnoha tajných spolubratří premonstrátského Želivského kláštera. Premonstráty jsem ale poznal už dříve z vyprávění  našeho slovenského pana faráře, který byl kdysi sám želivským premonstrátem. Po revoluci jsem se byl v Želivě podívat, pan opat byl velice vlídný a přátelský, spolubratři v klášteře taky, a tak jsem se pomalu rozhodl vstoupit k premonstrátům v Želivě u Humpolce. Bylo to v letě 1993. Takže do Čech jsem se vlastně dostal díky panu opatu Tajovskému.

V Česku jste působil 13 let? Cítil jste se zde spíše jako v cizí zemi nebo jako doma?
Začátky byly, jaké byly. V televizi, rádiu, v tisku se neustále mluvilo o tom, kdo je na vině, že se Československo rozpadlo a kdo si vzal více ze společného majetku. Většinou se obviňovali spíše Slováci, což pro mě bylo nepříjemné. Dá se říct, že i kvůli tomu jsem část noviciátu dělal u premonstrátů v Jasově u Košic, kde byla velká část maďarsky mluvících spolubratři. Když se to handrkováni v médiích uklidnilo, což bylo kolem jara 1994, vrátil jsem se do Želiva a pokračoval v noviciátu a ve studiu teologie a filosofie.

Kněžská dráha byla už o něčem jiném. Vysočina, kde jsem na několika místech působil, a Česká republika se staly mým druhým domovem a cítil jsem se tady jako doma. Mám tu spoustu přátel.

Cítíte se dnes tedy spíše Čechem nebo Slovákem?
Narodil jsem se na Slovensku, rodiče jsou Slováci, cítím se Slovákem. Čechy a Moravu mám rád. Když hrají Češi nějaký mezinárodní zápas, tak fandím Čechům. Ale když hrají Češi proti Slovákům, tak fandím Slovákům. I když těch výher Slováků nad Čechy je málo. (smích)

Mohl byste porovnat slovenské a české věřící? Prošli nějakou proměnou za posledních dvacet let?
Těžká otázka. Čechy nejsou Slovensko, kde  jsem byl zvyklý na plný kostel, protože tam chodí většina obyvatel. Jenomže karta se pomalu otáčí a když se vracím k rodičům na dovolenou, tak vidím úbytek věřících také na Slovensku. Dokonce jsou na západě Slovenska oblasti, které by se už daly přirovnat k Čechám, co se týká návštěvnosti bohoslužeb.

V Čechách mám pocit, že věřící člověk je skutečně věřící. Cítím to z jeho slov, skutků, postojů. Na Slovensku, alespoň na východě, mám někdy pocit, že do kostela se chodí z tradice. Je neděle, tak tam jde celá rodina, protože do kostela jde babička a chodila tam také její babička. Jako kdyby v rodinách chyběla opravdová víra v Krista. Když to tak shrnu, tak v Čechách je sice méně věřících, ale kvalitnějších v porovnáni se Slovenskem.

Mluvíte slovensky. Dělá nebo dělala vám čeština problém?
K lidem jsem v kázáních na mši promlouval ve slovenštině. Byl jsem mile překvapen, když mě lidé v Čechách sami povzbuzovali, abych mluvil slovensky. Po rozdělení vymizela z českých televizí slovenština a na Vysočině ji postrádali.

Když jsem letos odcházel  z Havlíčkova Brodu, přišli za mnou lidé a říkali, že je to mrzí, protože chodili večer na mši právě kvůli kázání ve slovenštině a to jim bude chybět.
Čeština mi nikdy nešla a když jsem dělal hlasové zkoušky v rozhlase, tak jsme  se dohodli na slovenštině. Z reakci posluchačů vím, že se jim moje řeč líbila. Ale také mi přišel dopis od jedné posluchačky, že „nářečí, kterým mluvím, nerozumí".

Od letošního dubna jste v Itálii. Chtěl byste se pak vrátit zpátky do Čech nebo na Slovensko?
Aktuálně jsem v Římě. Nevím, kdy se budu vracet, ale určitě se jednou vrátím, a bude to do Čech. Je to proto, že tady mám spoustu kamarádů, mám tu vytvořené zázemí, můj domovský klášter je v Želivě. Veronika Skřivanová