Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno P (pokračování)

Pilařové

Karel Pilař založil rod známých hradeckých houslařů.  Narodil se 30. 10. 1899 ve Staré Pace a stal se reprezentantem krkonošské houslařské školy, kteří se proslavili na počátku minulého století v celé Evropě  (F. Špidlen, J. Vedral, A. Pilař, E. Vitáček).  Po vyučení u Josefa Čermáka se zdokonaloval u O. Špidlena v Praze, A. Pilaře v Berlíně  a  J. Vedrala v Haagu. Jako své působiště si vybral Hradec Králové, kde dílnu založil na podzim roku 1924. Velmi brzy se stal úspěšným restaurátorem, vyhledávaným nejpřednějšími koncertními umělci. Postavil na 200 nových nástrojů, které svojí živou krásou stále budí obdiv odborníků i laiků. Jako znalec byl ctěn pro svoji serióznost a korektnost, udivoval úžasnou pamětí  na nástroje. Díky jeho pracovitosti, poctivosti a vitalitě do pozdního věku bylo pro budoucí generace zachráněno mnoho vzácných a cenných nástrojů. Karel Pilař vyučil  syna Vladimíra a silně ovlivnil i vnuka Tomáše v jeho začátcích. Byl členem porot mezinárodních houslařských soutěží v Liège a Poznani. Jako violoncellista působil v mnoha vynikajících amatérských souborech. Pro své lidské vlastnosti byl  oblíbenou a ctěnou osobností. Zemřel 28. 6. 1985 v Hradci Králové.

Vladimír Pilař se narodil 20. dubna 1926 v Hradci Králové, dva roky poté, co otec založil samostatný houslařský ateliér. Vyrůstal v dílně svého otce na Dukelské tř. 95, studoval houslovou hru u K. Hršela a v roce 1945 složil tovaryšské zkoušky. Kromě stavby nástrojů provedl řadu komplikovaných restaurátorských zásahů. Od roku 1959 je členem Kruhu umělců houslařů,  získal členství německého Verband  Deutscher Geigenbauer a pracoval jako expert státní sbírky nástrojů Národního muzea. Jeho nástroje jsou ve více než 25 zemí světa včetně státních sbírek a prestižních kolekcí.    Spolu s Františkem Šrámkem napsal jedinečnou historicko-systematickou publikaci Umění houslařů (Panton, Praha 1986, 1988).

Tomáš Pilař se vyučil u svého otce Vladimíra v letech 1969 – 1973. Po vojenské službě v roce 1975 úspěšně složil  aprobační zkoušku do Kruhu umělců houslařů a začal pracovat samostatně v rodinném ateliéru. Věnuje se především stavbě nových houslí, viol a violoncell, okrajově restauračním pracím na vzácných starých nástrojích a smyčcích.  I on je spoluautorem knihy o českých houslařích Umění houslařů, dál sbírá poznatky o nástrojích houslařských škol na českém území. V archivu má fotodokumentaci a popis několika set vzácných českých nástrojů, které za dlouhá léta prošly ateliérem Pilařů.

Tomáš Pilař vyučil dceru Šárku, která od roku 1998 staví samostatně nástroje v rodinném ateliéru. Používá stejných modelů a pracovních postupů jako její otec.

Pilnáček Václav Bohuslav

Významný podnikatel, který ve čtvrté generaci rozvíjel firmu J. Pilnáček, první královéhradecká továrna na mýdlo. Ta už před I. světovou válkou vyráběla mýdla, svíčky, voňavky i sodu.  Spolu se svým otcem vybudoval výrobní areál na Pospíšilově třídě, který se za socialismu změnil na areál firmy Tesla.

Narodil se 21. února 1877, vystudoval hradecké gymnázium a chrudimskou obchodní akademii. Cenné zkušenosti získal při studijních pobytech v zahraničních průmyslových podnicích.  Pilnáčkovo mýdlo v dárkových obalech s motivy popásajících se oveček či dámy s jehňátkem je dodnes vyhledávané a ceněné řadou sběratelů.

Václav Bohuslav Pilnáček se v roce 1929 stal starostou Hradce Králové. Vystřídal legendárního Františka Ulricha a právě oni dva mají největší zásluhu na tom, že se městu na soutoku  Labe s Orlicí začalo z důvodu jeho velkého rozmachu a rozkvětu říkat salon republiky. Ve funkci byl třináct let – zemřel 11. května 1949 za podivných okolností. Byl přepaden a utlučen  k smrti. Vražda, která měla podle historiků politický podtext, nebyla nikdy objasněna.

Pivnická rokle

Kaňonovité zalesněné území v katastru obcí Zderaz a Střítež u Skutče o rozloze téměř 34,37 hektaru, které je od 10. prosince 1998 přírodní památkou.

Unikátní 1,5 km dlouhý kaňon nabízí v opukách a málo zpevněných pískovcích  ideální podmínky pro život řady vzácných živočichů a svědčí růstu chráněných rostlin. Je v něm k vidění např. vzácný mlok skvrnitý nebo různé druhy mechů a kapradin. Jméno údajně vyjadřuje pocitový vjem chladu připomínající pivnici nebo teplotu sklepa, kde se chladí pivo. Méně používaným názvem jsou Žižkovy maštale. Dochované pověsti hovoří o Pivnické rokli jako o možném úkrytu husitských vojsk. Místo se tak stalo dočasným útočištěm i pro Jana Žižku.

Pippich Karel, JUDr.

Narodil se 21. dubna 1849 na zámku Zlonice u Slaného jako první dítě manželů Pippichových. Základní vzdělání získal v Chrudimi, gymnázium absolvoval v Praze. Poté absolvoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy (1867-1871), kde získal  doktorát. Sedmiletou soudní praxi vykonal u okresního a krajského soudu v Jičíně a vrchního zemského soudu v Praze, od roku 1874 pracoval v kanceláři svého otce, aby ji po jeho smrti v r. 1889 převzal. Karel zdědil po otci nejen povolání, ale také lásku k hudbě, divadlu a kultuře vůbec.

V průběhu svého života se věnoval sokolské činnosti, byl zakladatelem a prvním starostou sokolské župy Východočeské, která byla později jako uznání za jeho práci nazvána Pippichovou. Vedle sokolské činnosti se dr. Pippich staral o chrudimské divadlo, byl dramatickým spisovatelem, hudebníkem a příležitostným básníkem. V Chrudimi také působil jako advokát. Na jeho počest bylo po něm pojmenováno chrudimské divadlo.

Díky mnoha dochovaným pramenům a vzpomínkám víme, že to byl činorodý, rozšafný, organizátorským talentem nadaný a za své přesvědčení bojující člověk. Přestože se ne vždy jeho činy setkávaly se všeobecným souhlasem, je zřejmé, že se nesmazatelně zapsal do dějin Chrudimi a jako významná osobnost byl respektován i svými odpůrci. Čestným občanem města byl jmenován 12. května 1909.

Karel Pippich zemřel 29. března 1921 ve věku 71 let na zápal plic. Je pohřben s dalšími členy své rodiny na hřbitově při kostelu sv. Kříže v Chrudimi. ⋌(ron)

Plačická spojka

V roce 1960 skončila výstavba elektrárny v Opatovicích nad Labem. Kvůli jejímu rychlejšímu a jednoduššímu zásobování uhlím byla 21. června 1960 dokončena i tzv. Plačická spojka.

Propojuje trať Chlumec nad Cidlinou – Hradec Králové se stanicí Opatovice nad Labem, ležící na trati Hradec Králové – Pardubice. Umožňuje přímý průjezd uhelných vlaků ze severočeské hnědouhelné pánve do elektrárny mimo královéhradecké hlavní nádraží. V letech 1962 – 1963 byla tato trať elektrizována. Více jak tři kilometry dlouhá spojka nikdy nesloužila pravidelné osobní dopravě. Cestující se po ní mohli a stále mohou svézt pouze v případě výlukových prací na přilehlých traťových úsecích nebo v případě mimořádností na prvním železničním koridoru, v tom případě  slouží pro odklony vlaků jedoucích mezi Pardubicemi a Prahou.

Plachý Jiří

Český herec se narodil 29. 7. 1899 v Železném Brodě v úřednické rodině. Po vystudování  strojní průmyslovky v Pardubicích nastoupil jako konstruktér v továrně na mlýnské stroje.  V roce 1921 se sice zapsal v Praze na techniku, ale zlákalo ho divadlo. Stal se elévem v Národním divadle (1922) a působil ve Švandově divadle (1922 – 1927). Později založil Českou komorní scénu (1927 – 1929), která však zkrachovala, proto přešel jako herec a režisér do Vinohradského divadla (1929 – 1948). Až do své smrti působil v činohře Národního divadla (1948 – 1952).

Jiří Plachý má na svém kontě čtyřicet filmových rolí. Připomeňme tři – magistra Edvarda Kellyho (Císařův pekař, Pekařův císař), mistra Beno Martense (Hostinec U kamenného stolu) a nahluchlého plavce Šindeláře (Plavecký mariáš). Své největší a nejkrásnější role se dočkal ve svém posledním dokončeném filmu – v dramatu Měsíc nad řekou (1953), kde sehrál postavu Hlubinova kamaráda Josefa Roškota. Slavnostní premiéry 28. srpna 1953 se Plachý již nedožil. Svůj život předčasně ukončil sebevraždou, jejíž příčiny nebyly zcela objasněny.

Jednalo se o výborného herce s vynikající mimikou, výborným hlasovým projevem i osobitým intelektuálně laděným hereckým stylem, který byl také úspěšným rozhlasovým i dabingovým hercem. Od roku 1935 vyučoval herectví na dramatickém oddělení pražské konzervatoře, od roku 1949 působil jako lektor herectví i na pražské DAMU. K jeho žákům patřili např. Vítězslav Vejražka, Václav Voska, František Hanus, Josef Pehr, Dana Medřická a Irena Kačírková.

Plašil Jaroslav

Český fotbalista, rodák z Opočna  (5. 1. 1982) začínal hrát v pěti letech v Sokole Černíkovice, odkud přešel do Spartaku Rychnov nad Kněžnou. Šest let působil v SKP Hradec Králové (1993 – 1999). Už v sedmnácti letech přestoupil do AS Monako (2000), se kterým se v roce 2004 probojoval do finále Ligy mistrů proti FC Porto (prohru  0:3 sledoval jen z lavičky náhradníků). Jeho další fotbalová cesta vedla do španělského týmu Osasuna Pamplona (2007 – 2009). V létě roku 2009 se vrátil do Francie, když přestoupil do týmu úřadujícího mistra Girondins Bordeaux, který jako kapitán přivedl v sezoně 2012 – 2013 k výhře v národním poháru (Evian 3:2).

V sezoně 2013 – 2014 Plašil hostoval v italském týmu Calcio Catania, ale pro letošní sezonu se opět vrátil zpět do Bordeaux. Zde patří k členům základní prvoligové sestavy a výbornými výkony si znovu vybojoval nominaci do české reprezentace, kam ho pro kvalifikační zápasy o postup na ME povolal trenér Pavel  Vrba.

Jaroslav Plašil prošel všemi mládežnickými reprezentacemi (15, 16, 17 a 21), premiéru v áčku dospělých si odbyl 31. 3. 2004 v Irsku, kde jsme prohráli 1:2. Jeho největším reprezentačním úspěchem je bronzová medaile z ME v roce 2004 v Portugalsku. Hrál i na mistrovství světa v Německu (2006) a závěrečných turnajích mistrovství Evropy v Rakousku a Švýcarsku (2008) a v Polsku a na Ukrajině (2012).   Odehrál celkem 91 mezistátních zápasů, ve kterých dal šest gólů.

Plívová - Šimková Věra

Nejúspěšnější režisérka hraných filmů o dětech. Narodila se 29. května 1934 v Lomnici nad Popelkou, dětství prožila v Chuchelně u Semil.

Po maturitě na jičínském gymnáziu v roce 1952 odešla do Prahy na FAMU, kde  studovala v letech 1952 – 1957 režii u Bořivoje Zemana. Už na škole se věnovala tvorbě pro děti. Absolvovala filmem o ochotnících Než se rozhrne opona, který natočila s neherci podle vlastního scénáře ve svém rodišti.

Při filmování dětské detektivky Případ Lupínek se definitivně rozhodla, že bude točit filmy pro děti. Jako režisérka debutovala filmem z prostředí tanečních Chlapci, zadejte se (1963). Z její filmografie vybíráme: Káťa a krokodýl (1964), Lišáci, myšáci a šibeničák (1970), Přijela k nám pouť (1973), Páni kluci (1975), Jak se točí Rozmarýny (1977), Krakonoš a lyžníci (1980), Artuš, Merlin a Prchlíci (1995). Celkem natočila sedmnáct filmů, většinu podle vlastních scénářů. Využívala zejména exteriéry Českého ráje (Jičín, Malá Skála, Mladějovice, Malá Skála, Vesec) a Podkrkonoší (Paseky nad Jizerou, Křížlice, Chuchelna). Během své padesátileté praxe u filmu objevila řadu dětských hvězd, ze kterých se později stali uznávaní herci a herečky.

Ploc Pavel

Bývalý skokan na lyžích a třetí nejlepší český lyžař 20. století (anketu vyhrála běžkyně Kateřina Neumannová před skokanem Jiřím Raškou). Narodil se 15. 6. 1964 v Jilemnici a od mládí se věnoval lyžařskému sportu. Přivedl ho k němu jeho otec Pavel, který dvakrát reprezentoval na zimních olympijských hrách v biatlonu a z mistrovství světa má 8. místo.

Medailovou žeň odstartoval na domácím můstku v Harrachově v roce 1983 – na mistrovství světa v letech získal stříbro, když letem dlouhým 181 metrů překonal světový rekord (vítězný Němec Ostwald měl tehdy vyrovnanější skoky, a proto Ploce porazil). Na ZOH  v Sarajevu (1984) vybojoval bronz na velkém můstku, medaili stejné hodnoty získal i o rok později na mistrovství světa v letech na lyžích v Planici. Dvě bronzové medaile má i jako člen družstva z mistrovství světa v Engelbergu (1984) a Lahti (1989). Jeho největším úspěchem byla stříbrná medaile ze středního můstku na zimních olympijských hrách v Calgary (1988). V celkovém pořadí prestižního Světového poháru byl jednou druhý a jednou třetí, v jednotlivých závodech stál třicetkrát  na stupních vítězů.

Třikrát se stal vítězem ankety Král bílé stopy, aktivní kariéru ukončil 8. 4. 1992 a začal se věnovat trenérské činnosti. Na ZOH v Lillehammeru (1994) byl asistentem reprezentačního trenéra Luďka Matury, na ZOH v Naganu (1998) vedl reprezentaci jako hlavní trenér, trénoval i juniorskou reprezentaci.
V roce 1998 vstoupil do politiky – byl zastupitelem města Harrachov, v parlamentnich  volbách 2006, 2010 a 2013 byl na kandidátce ČSSD zvolen do Poslanecké sněmovny.

Plodková Jana

Česká herečka, která se narodila  5. 8. 1981 v Jičíně. Již od malička se věnovala herectví, a také zpěvu a tanci. Vystudovala brněnskou JAMU a její herecká kariéra začala v divadle Polárka. Později se objevila v divadle Na Fidlovačce, následně v HaDivadle. Zahrála si v krátkém českém snímku Nejlepší je pěnivá a také v dánském dramatu Prag, kde si ji všiml filmový režisér Jan Svěrák a obsadil jí do vedlejší role Čárkovaný v komedii Vratné láhve. V roce 2009 získala Českého lva za hlavní roli Hany Vrbatové ve filmu režiséra Marka Najbrta Protektor.