Hned za dveřmi mě vítají dva „muži v černém", Zdeněk a Pavel. Strážníci, kterým budu příštích dvanáct hodin dělat společnost.

Jak za první republiky

Jejich první pohled směřuje na mou obuv. „Jo, je to v pohodě, máte měkkou podrážku, takže byste to měl vydržet. Jdeme si pro zbraně a můžeme vyrazit," říká Pavel a já strážníky doprovázím do místnosti, kde si vyzvednou svoji výzbroj.

Stále však nevím, co mě čeká. Nevědomost trvá však jen chvíli. Zdeněk mi před oči dává rozpis dnešní, tedy páteční směny. Zjišťuji, že strážníci si nemohou chodit, kam se jim zachce, ale že oněch následujících dvanáct hodin má své opodstatnění.

Hodinky ukazují sedm hodin, když vyrážíme k zastávce Adalbertinum, kde několik minut čekáme na trolejbusové spojení do Kuklen. Cílem je zdejší základní škola. „Na začátek zkontrolujeme několik squatů, jestli tam nedochází k protiprávnímu jednání," sděluje mi u školy Pavel a již se vydáváme za hranici školy, kde se v zarostlé zahradě ukrývá zpola rozpadlý barák. Po chvilce klepání na dveře nám otvírá asi pětačtyřicetiletý muž. „Zdravím, pánové, nečekal jsem vás tak brzy," pozdraví muže zákona a zve nás dovnitř. „Tak jak se vede Jirko?" ptá se ho Pavel a muž odpoví, že je  takřka vše v pořádku. „Jen  Honzu odvezli do nemocnice. Má něco  na plicích a myslím si, že si ve špitále pobude delší dobu," přibližuje nám novinky ze svého života Jirka a  ve světle baterky nás provází útrobami domu, kde se snad na každém milimetru válí odpadky a ve vzduchu je cítit hniloba. Vcházíme do světnice osvětlené pouze svíčkou a z postele nás zdraví asi osmdesátiletá žena. „Je to tu v pořádku a máš tu docela uklizeno. Tak ať se daří," loučí se Zdeněk s Jirkou a odcházíme pryč.

Za vraty se policistů ptám, jestli ten nepořádek považují za uklizeno. „To jste ještě neviděl další squaty. Tohle je proti nim procházka růžovou zahradou," odpoví mi Pavel.

Po několika minutách a navštívení dalších dvou  podobných vybydlených míst v Honkově ulici, kde poslední dobou prý přespávají feťáci, mu dávám za pravdu. Cestou k vlakovému nádraží, kde musí policisté zkontrolovat prázdné budovy v Zamenhofově ulici, se jich ptám, jestli se cítí být strážníkem či četníkem. Na tuto otázku přispěchá Zdeněk s pádnou  odpovědí.

„Jsem okrskář a většinu času strávím mimo centrum. Tam si připadám jako četník z první republiky. Znám lidi a oni mě a často se na mě obracejí se svým trápením či problémem. Blíž k centru města se však lidi schovávají za anonymitu davu." Jeho slova zanedlouho potvrdí asi čtyřicetiletá žena. „Jsem ráda, že vás vidím. Moc vám děkuji za to, že jste mi našli batoh, který jsem nechala v hospodě. Znáte to, trošku jsem si přihnula, ale měla jsem důvod, mého přítele poslali na šest let do basy."

Před devátou hodinou se dostáváme do vybydleného domu nedaleko hlavního nádraží. „Tady můžete vidět, jak lidé ‚vydělávají' peníze," říká mi Pavel a ukazuje na stropy, kde jen bílá místa prozrazují, kudy vedly ještě před nedávnem kabely. Hned na verandě nacházíme zbytky bužírek. „Obávám se však, že tady ještě zloději neskončili. Ještě jsou tu radiátory, ale nemůžeme ohlídat vše," posteskne si Pavel a ještě cestou do nádražní haly se smutně podívá na zabedněný „nádražácký" domek. „Tady taky bydlel jeden bezdomovec. Docela fajn chlap. Při jedné obhlídce jsem ho však tady našel mrtvého," zavzpomíná Pavel.

Noční bezstarostná procházka městem

Po prohlédnutí nádražní haly nás čeká půlhodinový odpočinek na stanici v Resslově ulici a zpáteční cesta na nádraží. „Za chvilku bude jedenáct a to zavíráme nádražní halu," vysvětluje mi Zdeněk, který ještě cestou stačí zachránit ježka, jenž se chtěl vydat přes ulici. U „vlakáče" nás již vyhlíží asi pětadvacetiletý podnapilý mladík. „Zdravím. Tak jak to jde, dnes je krásně, co? Já jsem byl na oslavě a jsem dost naštvaný na své kamarády," sděluje nám své pocity a dodává, že mu jeho družka asi pěkně vyčiní, protože nestihl vlak, a bude tak muset jít znovu do hospody a tam počkat na první ranní spoj.

Hala je prázdná. Odcházíme do centra města, na Velké náměstí. „No, tam asi k něčemu dojde. Lidi půjdou z hospody a rozhodně nebudou střízliví," adresuji svoji obavu ke strážcům zákona. „Dneska bych to neviděl tak černě. Je docela zima a bude tam relativní klid," ubezpečil mě Pavel.

A má pravdu. Za další tři hodiny se opravdu nic závažného nestane. Tedy pokud pominu fakt, že nás málem srazil neosvětlený cyklista, který při pohledu na uniformu začal bláznivě brzdit a ještě za jízdy seskakoval z kola s omluvou, že ví, že takhle na kole jezdit nemá a dál půjde raději pěšky.

Procházíme kolem zahrádek, kde je opravdu relativně málo lidí. V jednu hodinu ráno  provozovatele předzahrádek upozorňujeme, že začíná noční klid.  Chvilku po uzavření posledního venkovního posezení na nás ještě čeká strkanice mezi dvěma dívkami. Pavel a Zdeněk jsou však v klidu a oběma rázně domluví. Pak opět nastává klid.

Vydáváme se zpět na služebnu na krátkou přestávku a jdeme otevřít nádražní halu. Tím má třináctikilometrová cesta končí. Jen Pavel a Zdeněk musí ještě sepsat hlášení.