(dokončení z minulého týdne): Petr znal Marii od jejich patnácti let, dříve spolu kamarádili. Její osud se začal naplňovat před pár měsíci, když na něho z kiosku zavolala. Od té doby za ní občas zašel.

Také v den vraždy ji navštívil a povídali si. Petr potřeboval peníze na cestu do Ostravy, kde si chtěl údajně hledat práci. Během návštěvy ho náhle napadlo vzít peníze z tržby.

Připadalo mu prý hloupé si obnos od Marie půjčovat. Když pak odešla na toaletu, odcizil ze zásuvky hotovost dvou tisíc korun. Vzápětí si ale uvědomil, že by ho mohla prozradit, a proto se rozhodl ji zavraždit.

Více o tom nepřemýšlel. Skryl se na chodbě za skříňkami, a když se dívka vracela, zakryl ji ústa hadrem a bodl dýkou třikrát do prsou. Stačila jen hlesnout „Petře neblbni,“ zasténala a padla.

Dále jednal chladnokrevně a racionálně. Lhostejně překročil mrtvé tělo, vzal klíč a zamkl za sebou dveře. Boty umazané od krve si očistil venku ve sněhu. Poté odcestoval vlakem do Pardubic.

Prý až později, když si uvědomil, že zmařil lidský život, přišlo mu to líto a udělalo se mu zle. Má předsevzetí: „Až budu venku, budu nosit té holce na hrob kytky, bude tam záplava květin.“ Také prý vyhledá její rodiče a bude jim pomáhat.

Co k tomu dodat? Snad jen to, že s šokující kombinací naprosté bezcitnosti a přesládlé sentimentality se lze setkat u pachatelů těžkých zločinů poměrně často.

Okázalá demonstrace citů pak u povrchních a nezasvěcených osob vyvolává mylné přesvědčení, že dotyčný je v jádru citlivou bytostí, která by nebyla schopna ublížit „ani kuřeti“.