Tož také jsem váhal, avšak kamarád historik a elektrikář Jirka Šulaj mne přemluvil. Jeli jsme a jsem mu za to vděčný. Pěší, pozdně večerní cesta ze Rváčova to je tam, co si podivínský chalupář ověsil stavení panenkami a nikdo s ním nehne vedla do Sv. Mikuláše s kulisou líbezných Železných hor s přikrčenými pruhovanými roubenkami ke kostelíku obehnaném kamennou zdí. Nad ní vyčuhují staré litinové kříže, ze kterých mívám závrať. Kostel při té naší malé pouti svítil mezi lipami jako maják k nezabloudění.

Pichlavý déšť na tváři, na nebi barvy pařížské modři říznuté černou a na takovém podkladu se donekonečna předváděly ostrým řezem blesky v polohách horizontálních i jiných s ohlušující hřmotnou bouřlivou ozvěnou. Joj! Jsem pro nepohodu a nepokoj, než pro línou nudu! Tento sloupek je malé místo na to, abych vám sdělil, co nám o svých kostelích a farnostech povyprávěli místní faráři, stálo to za to. Děkuji. Tak příště jedu zase a vy si klidně seďte doma. Alespoň se my, účastníci zájezdu, nebudeme muset mačkat v autobuse.

Mimochodem, občas zahlédnu na Vysočině skvěle naleštěný, z prvotřídního dřeva vybudovaný srub, který je téměř tak dokonalý, že vypadá jako z plastu. No nevím, ale když stavět dřevostavbu do Železných hor, či Vysočiny, tak roubenku, prosím.

Ivan Baborák