Co to vlastně je, ta inkluze ve školství? Stejnojmenný webový server uvádí: „Inkluzívní škola přijímá všechny děti bez ohledu na jejich sociální situaci, vyznání, rodinnou konstelaci, postižení, rasu, příslušnost k menšině a vzdělává je individuálně podle jejich potřeb. Existence různorodosti je přitom vnímána jako obohacení a přínos."

NEÚMĚRNÁ ZÁTĚŽ

Tolik teorie. Když se ale o inkluzi zmíníte před ředitelem ZŠ Krouna Josefem Kynclem, moc pochopení pro její prosazovanou formu nenachází. Bojí se totiž, že dobře míněnou myšlenku v praxi zadusí lavina bezduchého papírování, stejně jako spousta práce navíc bez patřičného finančního ohodnocení. A to nejen v jím řízené škole s bezmála 170 žáky.

„Dětí, jichž se to týká, je nějakých patnáct procent, ale tyto děti zaměstnají zhruba z devadesáti procent veškeré naše školství. Vždyť pro učitele obnáší jedno inkludované dítě tolik práce, co deset nebo patnáct dalších. Ale ne proto, že by se mu přímo věnovali, ale z hlediska papírování. Jakkoliv se paní ministryně bila v prsa, že tomu tak nebude, tak administrativy je kolem toho tak neskutečné množství, že si to si nikdo nedovede představit," zlobí se ředitel.

„Tady se dnes neřeší kvalita vzdělávání. Neřeší se, jestli se většinový proud dětí ve školách vzdělává tak, jak se vzdělávat má, ale 80 až 90 procent kapacit školství je nasměrovaných jen na inkluzi. Školství se nakonec samo zatíží a zaměstná inkluzí natolik, že na nic dalšího nezůstane ani energie, ani peníze, ani čas," pokračuje ředitel. „Forma, jakou je v současné době inkluze prosazována, je zcela nesmyslná. Tady už vůbec nejde o to, pomoci dětem. Jde jen o vytvoření administrativního molocha, v němž se bude kde kdo šťourat, takže vznikne systém, kdy 'papír snese všechno'," míní ředitel.

SKŘÍŇ PLNÁ PAPÍRŮ

„Dám příklad," pokračuje Josef Kyncl. Dnes učitelka ve 13 hodin skončí a to dítě, které potřebuje podporu, si třeba na hodinu vezme stranou a věnuje se mu. Nemusí o tom papírovat. Jakmile ale dítě spadne do režimu inkluze, tak učitelku zaměstná minimálně na půl hodiny denně administrativa, která s tím bude souviset. Co tedy ona učitelka udělá? Myslí si někdo, že bude půl hodiny papírovat a pak se bude Pepíčkovi věnovat? To sotva.

Paní učitelka prostě vyplní papíry a potom Pepíčkovi sdělí, že na něj nemá dost času. My pak sice budeme odevzdávat papíry, v nichž bude stát, jakou že jsme Pepíčkovi poskytli speciální pedagogickou podporu, ale ve skutečnosti bude mít paní učitelka na Pepíčka jen několik minut času," pokračuje Josef Kyncl a jedním dechem dodává:

„Místo toho, aby dnes paní ministryně vystoupila a řekla, poděkujme učitelkám za jejich nynější práci a neházejme jim klacky pod nohy, tak místo toho na ně ministerstvo ušije bič v podobě další administrativy. A tak učitele znechutí, že se raději budou tvářit, že žádné děti, které potřebují pomoc, nemají. Protože jakmile řekneme, že takové děti máme, tak se na nás vyvalí skříň papírů a mraky kontrol. A tyto kontroly budou žádat: Pane řediteli, doložte, jak se těmto dětem věnujete? Dokažte nám, že jste udělal to a to. A já budu jen předkládat papíry, strategie, plány. Je to zoufalé," uzavírá ředitel ZŠ Krouna Josef Kyncl.

ANO, ALE…

Pohled laiků na inkluzi se různí. Chrudimačka Zuzana Čechlovská se například domnívá, že integrace dětí je potřebná, avšak především při zájmových aktivitách, mezi něž lze zahrnout třeba i školní družinu nebo různé kempy.

Zaznamenali jsme i názor pardubické fotografky Terezy Dostálové, která nám napsala: „Pokud bude ve třídě maximálně 15 dětí a s dětmi bude pracovat učitel s asistentem, výuka bude probíhat dle individuálních potřeb každého dítěte, systém hodnocení bude založený na vnitřní motivaci, potom nemám s inkluzí problém. Nedovedu si ovšem představit, jak do třídy druháčků, kterých je ve třídě 31 s pouhou jednou učitelkou, přibude jediné dítě se specifickými potřebami. Myšlenka je to krásná, ale nelze ji zasadit do systému, který je zkostnatělý a nepřipravený na mnohem menší změny a požadavky okolí."

NAJDEME I VÝHODY

V pedagogické branži najdeme i zastánce inkluze, a to dokonce i takové, kteří se dokážou dobře popasovat s již dnes platnými pravidly.
Patří k nim třeba Jana Hrázská, ředitelka nestátní chrudimské MŠ a ZŠ Na Rovině. Malé školy Montessoriovského typu s 51 žáky a 
s alternativním výchovně vzdělávacím programem.

V ZŠ Na Rovině se pracuje s věkově smíšenými skupinami. „Skupiny a děti si pomáhají navzájem – leckdy ani neví, kolik komu je, takže není třeba řešit, kdo je vlastně integrovaný," předesílá Jana Hrázská. „Dítě může klidně spolupracovat s dítětem o rok mladším a bude jim to vzájemně ku prospěchu, protože pro tu konkrétní práci jsou na stejné úrovni. Jen ve škole, kde jsou třídy podle věku by se tyto děti nepotkaly a tuhle možnost by neměly," popisuje ředitelka další výhodu.

Problém nevidí ani v zajišťování asistentů. „Z jiných škol třeba slýchám, že asistenty nemají, ale my o peníze na asistenty žádáme podle stejných pravidel jako státní školy a máme je," dodává ředitelka. Ta navíc připomíná, že inkluze často nepředstavuje jen pouhé začlenění méně chytrých či opožděných dětí do jinak schopnějšího kolektivu. Některé děti totiž mívají potíže jen s jedním či několika málo předměty, zatímco v jiných třeba i vynikají.