PŘÍBĚH: Vojta už na ulici nechce jít

Celý svůj „majetek“ - pár kousků oblečení, hrneček, pánvičku a deku si přinesl v ruce.

Podle jeho slov se v životě zas tak špatně neměl. Do 18 let pobýval v dětském domově, pak tak střídavě u kamarádů a u bratra. Ten si však nyní našel přítelkyni a v malém bytečku nebylo již pro něj místo.

V Domě na půli cesty, kam ho poslala vychovatelka z dětského domova, kterou náhodu potkal, místo bylo. Vojta byl spokojený, snažil se hledat si práci, vyřídit všechny potřebné úřady, v bytě udržoval pořádek, docházel na všechny aktivity s pobytem spojené. Působil dojmem velmi šikovného kluka, který jen neví, odkud začít.

Z rozhovorů však postupně vyplývalo, že se Vojta zas tak dobře neměl a nemá. Má ještě mladšího bratra, který je v pasťáku, maminka o ně zájem nemá, táta tak občas. Ve škole hloupý nebyl, vyučil se, ale k závěrečným zkouškám již nešel. Postupně vycházely najevo i zkušenosti s policií, které čím dál více začaly zasahovat do jeho života a dobrý start v Domě na půli cesty se začal měnit v trápení, unikání, zkrátka byl neustále brzděn a přerušován problémy.

Rodné město a láska Vojtu lákalo ke stále častějším odjezdům z Domu na půl cesty. Postupně vyplavaly na povrch dluhy za „kraviny“, které stačil nadělat, když se protloukal tak nějak sám. Kontakt s pracovníky se úplně přerušil, nebral telefony, setkání se vyhýbal. Zdálo se téměř nemožné odvrátit opětovný odchod na ulici nebo přespávání občas někde. Ale odvrátilo….

Zní to neuvěřitelně, ale po SMS s textem „Vojto, vezměte sakra už ten telefon, chceme vám pomoci!!!!“ Vojta telefon vzal a přišel na domluvenou schůzku. Ukázalo se, že měl hrozný strach. Anebo se spíše hodně styděl, že nás zklamal.

Nezklamal. Z Domu na půl cesty sice odešel do rodného města, ale ne na ulici, našel si práci, bydlení v malé ubytovně, začal splácet dluhy, opletačky s policií se postupně dotáhly jen na pokutu a veřejně prospěšné práce.

Při loučení se jen těžko daly zakrýt dojetí a radost. Na slova: “Tak se mějte se hezky a neztraťte se“ reagoval úsměvem a slovy: “Teď už se neztratím, dík moc a nebojte, na ulici už opravdu ne!!“

Zuzana Kalvodová