Nechtěl jsem tomu, jako mnoho jiných, před rokem prostě uvěřit. Ruská agrese proti Ukrajině, kterou začala další fáze už tehdy osm let trvající nevyhlášené války Kremlu proti Kyjevu, prostě nedávala smysl. Vojensky, politicky, o ekonomickém nemluvě.

Po roce války jsme jako po dvanáctém kolev boxerském ringu. Ruský prezident Vladimir Putin, který plánoval, že Ukrajinu sundá k zemi pravým hákem už chvíli po začátku války, dostal během roku pořádnou nakládačku. Sto, možná i sto padesát tisíc padlých vojáků, tisíce kusů zničené techniky, stovky letadel, desítky lodí. O to všechno Rusko přišlo. Přišlo také o evropský trh s plynem a ropou, trh, který zemi poslední desetiletí živil. Rusko také přišlo v očích většiny světa jak o čest, tak o pověst. I o pověst vojenské supervelmoci.

Luboš Palata
Ukrajinky jsou ekonomická posila. Vědí to i Němci

Ukrajina po dvanácti měsících dál stojí na nohou. Pravda s pomocí nás Západu, ale ta první kola museli Ukrajinci vybojovat skoro sami. Bránící se země krvácí, přišla o tisíce lidských životů, Rusko i teď okupuje území o velikost velké části Česka, ničí elektrárny a města. Ukrajinci vedou spravedlivý boj, vědí to oni, ví to celý svět. Nebo alespoň ta část světa, která uznává základní lidské a světové hodnoty. My Češi jsme v tom dělení světa na té správné straně, pomáháme hodně jako stát i jako lidé, a to je dobře.

V současné situaci se nedá udělat nic jiného, než že Ukrajina musí agresora s naší pomocí porazit. Ta pomoc musí nejen pokračovat, ale rychle i růst a sílit. Protože Rusko agresi ani náhodou nevzdalo.