Sedmnáctého listopadu se jásalo a vzpomínalo. A taky křičelo a nenávidělo. Ladislav Vrabel a Jiří Havel uspořádali na Václavském náměstí v Praze demonstraci proti systému.

Chtějí toho mnoho: země má vystoupit z NATO a Evropské unie, ba i z OSN. Nemáme podporovat Ukrajinu, ale smířit se s Ruskem a brát od něj zas přímo plyn. Miloš Zeman má odvolat vládu, protože je proti ní prý polovina obyvatel. A dobrovolnost očkování. A tak dál, a tak dál, močálem černočerným podél skal. Z hlediska běžného rozumu jsou požadavky nesmyslné. Jsou proti zájmům země a zavání to inspirací z Kremlu.

Martin Komárek
Je to kraj zániku, nebo to zvládneme?

Demonstranti dál táhli na Kavčí hory a chtěli promluvit v přímém přenosu České televize. Ta o to pochopitelně neprojevila zájem. Policie byla v pohotovosti. Jenže vše proběhlo v poklidu, zůstalo jen u svalnatých slov. Položme si však poněkud provokativní otázku. Měl by být Vrabel nebo jeho stoupenci zváni do veřejnoprávního média?

S takovými názory? namítnete. Vezměme to jinak. V Americe věří paranoidním teoriím značná část obyvatel. A to včetně bývalého prezidenta Donalda Trumpa. Pod vlivem jeho slov a sociálních sítí vzali dokonce útokem Kapitol.

Řekněme, že jsou lidé, kteří šíří dezinformace s nekalým úmyslem. A pak je mnoho jiných, většinou slušných a poctivých, kteří tomu uvěřili. Proč? Stejně jako v Americe nemají důvěru ve stát a v média. Cítí se podvedeni a odstrčeni. Uvěřit hlouposti není žádná hanba. Ruku na srdce, nestalo se vám to párkrát v životě? Mně ano.

Veřejnoprávní televize je přece televizí pro všechny. Většina demonstrujících pravděpodobně platí poplatky, jinak by si na ně ČT došlápla. Neměla by dát prostor i názorům, se kterými vedení i redaktoři bytostně a pochopitelně nesouhlasí?

Martin Komárek
Patří Čermák a Tušl za mříže?

Kde však má být veden dialog, ne-li v České televizi? A kdo jiný má možnosti, aby s celou svou silou, pokorně, ale důsledně uváděl blouznivé teorie na pravou míru? Možná by to bylo o dost veřejnoprávnější, než neustálé opakování normalizačních seriálů a detektivek.

Žádným ultimátům ustupovat nelze. Nikdo si nemůže vynutit přímý přenos (i když popravdě, pro prezidenty a premiéry je činěna výjimka.) Ale neměli by v rámci pravidel v médiu, které je pro všechny, vystupovat i lidé s názory, které většina považuje za padlé na hlavu? Neměli by se je o tom ve férovém dialogu snažit redaktoři a odborníci přesvědčit?

Zákaz „oficiálních médií“ ujišťuje lidi věřící Vrabelovi o státním spiknutí. Prohlubuje jejich nedůvěru k systému. Vyměňují si „zaručené zprávy“ po sociálních sítích. Cítí se společností vyděděni, a to je utvrzuje v jejich názorech. Jsou to ale plnohodnotní spoluobčané. Dialog je vždy lepší než opovržení.