Kliknutím zvětšíteGenerace našich nejstarších čtenářů to zažila na vlastní kůži a mnohým z nich to nikdy nevymizí z paměti. Protože ale paměť je někdy milostivá, mnozí si dnes při vyřčení hesla srpna 1968 „Jsme s vámi, buďte s vámi“ vybaví tehdejší vysílání Československého rozhlasu. Vysílání, které svojí vůlí a nasazením redaktorů rozhlasu, nehledě na následky, vešlo zlatým písmem do dějin Československého rozhlasu. Dějin, v nichž byly i mnohé jiné, daleko smutnější a méně důstojné kapitoly.
Jenže původní smysl hesla byl jiný. Týkal se vztahu obyvatel Československa čelících okupaci armád Varšavské smlouvy a vedení československého státu. To bylo jako rukojmí odvlečeno nejdříve někam do Zakarpatí. A pak, když se Kremlu nepovedlo v Praze ustanovit kolaborantskou vládu, na jednání do Kremlu. Na jednání, na jehož konci byly podepsány Moskevské protokoly. Jimi byla sovětská okupace Československa legitimizována. Heslo „Jsme s vámi, buďte s námi“ tím dostalo nový, smutný podtext. Naděje, která byla zklamána. Naděje nepokořeného lidu, který pokořila zrada jeho tehdejších vůdců.
Vše pak končilo o rok později, 21. srpna 1969, tím, že do demonstrantů proti okupaci stříleli českoslovenští vojáci, milicionářia policisté. A to na základě zákona podepsaného Alexandrem Dubčekem. Tím Dubčekem, jehož jméno, jako symbol svobody, uprostřed palby skandovali demonstranti, kteří se nadechli k poslednímu vzdoru proti sovětské okupacia normalizační kolaboraci.
„Jsme s vámi, buďte s námi,“ opakoval ve svém projevu k oběma komorám českého parlamentu několikrát i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Prezident národa, který svým vlastním příkladem ukazuje Čechům, že bojovat proti většímu a silnějšímu nepříteli má smysl. A vlastně nás samé, kteří jsme kapitulovali bez boje v roce 1938 i v onom roce 1968, usvědčuje z toho, že naše kapitulace nebyla nejen jedinou, ale asi ani tou správnou možností.
Dnešní Rusko není naštěstí pro Ukrajince obdobou třetí říše v září 1938 ani Sovětského svazu a Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Ale spíše takovou Itálií Benita Mussoliniho. Státem víc nabubřelým než skutečně silným, který si na skutečně velkého soupeře v podobě NATO netroufne.
Ale ani Ukrajina v době, kdy ji Rusko napadlo, asi nebyla silným, bohatým ani nijak skvěle řízeným státem. Byla však zemí svobodnou, nezávislou, dávající svým občanům naději na lepší budoucnost. I to byl jeden z důvodů, proč se ji putinovský režim, který svým občanům nic z toho nedává, rozhodl jako nevítanou konkurenci zničit.
S naší pomocí, nás ze Západu, Ukrajina už 115 dnů vzdoruje ruské agresi. Nejde to ale den ode lépe, ale hůře. Těžko je však i ruskému agresorovi, který spěchá s dobytím co největšího území. Než přijdou Ukrajincům slíbené západní zbraně, které vymažou ruskou převahu v dalekonosném dělostřelectvu nebo v raketometech. Převahu, proti které nestačí ani ukrajinská odvaha a nasazení. Kreml ví, že ve chvíli, kdy tato jeho výhoda zmizí, zmizí zřejmě i jeho převaha na bojišti, které jsme stále svědky.
Vydržíme méně než Rusové
A tak tlačí na nás, abychom podporu Ukrajině ukončili nebo omezili. Lídři tří největších zemí EU slíbili ve čtvrtek v Kyjevu podporu až do konce, který za přijatelný nebo vítězný označí sama Ukrajiny. Ne náhodou v tu chvíli Vladimir Putin utáhl kohouty s plynem. A použil největší páku, kterou na nás má. Ruská agrese rozjela v EU inflaci, blokáda vývozu obilí zvedá ceny potravin, děsí i sever Afrikya hrozí migrační vlnou. Kreml roztáčí spirálu a zkouší, kolik vydržíme. Věří, že Rusové sevření totalitním státem vydrží hodně.
Doufá, že my, zpohodlnělí Evropané, vydržíme daleko méně. Že to prostě vzdáme jako první. A že na výzvu Ukrajinců „Jsme s vámi, buďte s námi“ zapomeneme a zradíme. Ukrajinu i sami sebe.
56
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
