Zato se nabízí jiná velkolepá podívaná. Taková, jakou lidstvo hned tak nezažije a jakou stěží připraví i ti největší machři v Hollywoodu. Kulisy, jež míjíme, se podobají záběrům ze sci-fi, jsou ale reálné. Absolutně tiché ulice. Z nekompromisně zavřených dveří restaurací, obchodů, kin a klubů jde nefalšovaná úzkost, z pokoutně koupených okénkových kelímků s vínem infantilní radost.

Pokusy narvat si pod rouškou do úst kus bagety se blíží grotesce, z níž by se potrhali smíchy Laurel s Hardym i mistr etikety Špaček. A má to i vyložená pozitiva. Kdo by se nadál, že luxusní vozy budou místo celebrit vozit jídlo potřebným. Že místo letadel budeme slýchat jen zpěv ptáků. Že si nepostradatelní manažeři dají pohov a vyvedou synky do lesa. A že home office nabídne díky sociálním sítím záběry, které v kinech neuvidíme.

Třeba velšského moderátora počasí na BBC, který to z domova po zahlášení počasí rozbalí u bubnů, aby doprovodil ikonickou znělku pořadu parádním rockovým nářezem. Prostě kultura k nezaplacení. A ještě něco. Jakkoli to bude s ohledem na probíhající boj za stabilizaci kultury znít kacířsky, je to i šance k tomu, aby se pročistil vzduch. Byli jsme zavaleni nadprodukcí. Průměrných skladeb, tuctových filmových komedií, muzikálových kýčů, knižního braku, všech možných přehlídek.

Teď jsme vtaženi do příběhu, který připomíná ty z plátna nebo knih, žijeme ho ale v reálu. Zkusme si ho užít. Jde jen o pár měsíců. Až pandemie pomine a my budeme víc nad věcí (jakkoli to potrvá a bude to těžké), třeba se ukáže, jak očistné tohle „síto“ bylo. Bude blahodárné se vrátit do sálů, knihoven a galerií a shledat, že není nad autentický prožitek. Který vůbec není samozřejmostí, i když jsme ho tak často brali. Stejně jako kvalitní kultura. O to víc si jich budeme vážit.