Kromě toho, nastupující ředitelka je Polka, bývalá manažerka Slezského muzea v Katovicích. Není jí co závidět. Na podobných manažerských postech na západ od našich luhů není zahraniční původ ničím podivným, u nás je to takřka úkaz, spojený už dopředu s nedůvěrou. Ostatně angažmá norského šéfa opery Národního divadla před časem názorně ilustrovalo, jak je komunikace nečeských manažerů s domácím prostředím, zejména uvnitř divadelního souboru, komplikovaná.

Per Boye Hansen nestačil ani nastoupit a v divadle už se podepisovaly rozčilené petice a dosavadní umělecký šéf i ředitelka složili bez snahy o jakýkoli dialog své funkce. Knastové to neulehčil ani ministr kultury Lubomír Zaorálek, jehož zdůvodnění volby nebylo zrovna přesvědčivé. Ocenil, že Knastová nechce Národní galerii kopírovat podle zahraničních modelů, nicméně nechal projekty adeptů krom jiného zhodnotit u prestižních zahraničních galerií.

Otevírat instituci veřejnosti, hlavně mladým, už chtěl (a činil tak) Jiří Fajt, návštěvnost za jeho vedení rovněž stoupla. Zmínka o tom, že nová ředitelka byla z bývalého katovického postu odvolána z politických důvodů, působí spíše jako morální podpora. A argument, že Alicjina prababička pochází z Orlové na Ostravsku, už snad ani neměl zaznít. To vskutku není relevantní odborná známka.

Volba Knastové může být přesto příjemným rozčeřením domácích vod. Jisté ale je, že ji čeká trnitá cesta. Mimo jiné proto, že transformace příspěvkových organizací, mezi které instituce spadá, je stále u ledu a manévrovací prostor ředitelů – i ekonomický - není velký. Postu se ujme 1. ledna a do té doby bude muset navrch překonat jazykovou bariéru. Zatím totiž působí černovlasá manažerka odhodlaně a sebejistě, komunikuje ale kromě polštiny už jen anglicky. Bude to vstup do české jámy lvové.