Krize důvěry

Pozorujeme festival názorů a polopravd a zatím jediné co víme bezpečně, že nikdo neví, kudy cesta vede a nikdo neví kdo je její konec. A co teď? Jsme u konce? Jsme v poločase? Nebo snad pár kroků za startovní páskou? Kdo je hrdina a kdo zločinec?

Ve vitríně jako vycpaný medvěd

Už několik měsíců systematicky hledám jehlu ve stohu slámy. Lépe řečeno: alespoň jednoho občana, který nemá na covidfest žádný názor a je mu to prostě jedno.

Takový člověk snad neexistuje. Jsou rouškaři a antirouškaři, odmítači, chřipečkáři, pro či antivaxeři, amatérští epidemiologové s tzv. Vysokou školou života s doktorátem ze sociálních sítí, drsňáci plní instantní odvahy na jedno použití, organizátoři iniciativ, vykukové všeho druhu a svůj pytel zrní si na počkání umele i kdejaký fabulátor nebo přímo autor brutální konspirace. Samostatnou skupinou jsou "pátrači". To jsem já.

Je na tom něco nezdravého, ale chci všechno zkusit. Tak jsem zažil testování z krve, z nosu i ze slin, očkování hned jak to šlo a celkem už 4x test na protilátky. Mluvím se sestřičkami, ale i s pány profesory a pořád nemám jasno. Prý zažíváme krizi.

O Prahu se prý bojuje o něco blíže

Zdroj: Deník

Moje vlastní podtrženo sečteno říká, že krize to je. Ale hlavně krize důvěry. Té přirozené základní důvěry, mnohdy i uvnitř rodin nebo mezi letitými kamarády. Důvěra v systém, důvěra v média i důvěra směrem k základním nástrojům státu umírá podezřele rychle.

Panu Josefovi bylo něco přes šedesát a byl desítky let na Vysočině hajným. Nebyl obézní, neměl cukrovku, neměl vysoký tlak. Prožil svůj život v lese. V klidu. Bez televize, bez internetu, bez stresů. Až krize důvěry si ho našla svým drápem. Pepa odešel z vlastního rozhodnutí a plný fyzických sil. Jeho stařičká maminka mi poslala dopis. Je pravda plný smutku, ale taky pochopení… "Víte pane Xavere, on totiž Pepa přestal všemu věřit."

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.