Matěj Stropnický
- narozen 1983
- politik a novinář
- působil v řadě funkcí v pražské komunální politice, mezi lety 2014 a 2015 byl náměstkem primátorky
- od roku 2003 je členem strany Zelených, vedl ji v letech 2016-2017

Když se pokyny změní, budu se řídit novými. Jedna věc mi ale hlavou vrtá, ačkoli aktuální bude až později. Totiž až už budou roušky, až už budou respirátory, až už budou smět testovat nakažené i specializovaná pracoviště a odlehčí tím nemocnicím, a až – snad – začne počet vyléčených převyšovat v každodenních přehledech počet nakažených. Ta doba prostě jednou přijde.

Všechny čekají velké ztráty. Firmy méně vyrobí, prodají, rozvezou, uvaří a tak, my míň nakoupíme, sníme, navštívíme, postavíme. Tím ale stát míň vybere na daních a tím zas míň poskytne: na platech sestrám v nemocnicích i učitelům, na opravách silnic, ve výstavbě železnic, v nabídce divadel, v pomoci v nouzi, která už nebude tak kolektivní. Rozkrade se procentuálně zhruba totéž.

Matěj Stropnický: Máme právo vzít nádraží Vyšehrad majiteli?

Zatímco je krizový štáb v mém skrovném chápání tím, kdo se má zabývat řešením samotné pandemie, má se vláda myslím co nejdříve začít zabývat tím, aby ty velké ztráty byly, pokud možno co nejmenší a také, aby je nejvíc nenesli nakonec ti, kdo už jsou nejchudší teď. Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý volá po vládním plánu, jak vypomoct ekonomice. Ta „ekonomika“, to nebudou tentokrát jen burziáni, jako když čteme v dobách klidu, že trhy si myslí, nebo trhy si přejí, tentokrát to budeme všichni.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Když se mluví o rozpočtu, dělá se z toho obvykle velká věda. Z vedení města s rozpočtem pětašedesát miliard vím, že na tom nic zvláštního není, připisuje se a pak škrtá tak dlouho, až to přibližně vyjde. Možná to zní děsivě, ale tak je to ve skutečnosti, zbytek je politická mlha. Možností je tudíž i v době krize jen celkem předvídatelný výčet, beru ho ideologicky zprava doleva: škrtat, privatizovat, změnit priority, zvýšit daně, půjčit si, zadlužit se a investovat, zadlužit se a dotovat, tisknout peníze. Moc jiného nejde. Zatím je připraven jen návrh z kategorie dotovat a to: ošetřovné pro všechny, tedy i pro OSVČ, což je aspoň narovnání dosavadní nespravedlnosti. Vysloven byl i první možný škrt: pásová bojová vozidla pro armádu za padesát miliard.

Matěj Stropnický: Dopis do Spořitelny

To o hlavním plánu co pak nedává tušit nic. Ale on vznikne a spíš už vzniká. Může být prospěšný jen velkým firmám, jenom Agrofertu, nebo hlavně středním podnikům, nebo živnostníkům, nebo starému průmyslu, nebo novému průmyslu. Může to být plán pro všechny jako byl ten Rooseveltův v hospodářské krizi třicátých let, nebo jen pro banky, jako ten Obamův z roku 2009. Andrej Babiš prozatím jen testuje terén: vyzval Evropskou komisi k opuštění plánu naplňujícím (ostatně pomalu a nevalně) klimatické cíle přechodu uhlíkové ekonomiky na bezuhlíkovou, na nějž jsme pozvolna pod vnějším tlakem najížděli doteď i my.

Jak říkám, zatím jsou hlavní roušky, respirátory, testování, nepanikařit, dodržovat nařízení, respekt ke zdravotníkům a všem v první linii a pak vědomí, že jsme v tom všichni společně. Ale čím dál víc bude důležité dávat pozor, co bude pak. To pak má hodně podob, mnohem víc, než je postupů obrany před nákazou i než možností, jak sestavit rozpočet. Do toho pak půjde hodně peněz, desítky, spíš jednotky stovek miliard. Chtějme ale už teď, aby to byl plán pro všechny