Ze života a zdraví potentátů či jejich rodin se v mediální éře stala věc přísně veřejná. V éře videopolitiky je těžké zdravotní potíže utajovat. Takže se třeba musí zánovní, nicméně evidentně chátrající americký prezident se svými poradci umlouvat, aby mu televizní projev "típli" pokaždé, když dostane nečekanou novinářskou otázku.

Pro podobné příklady ale nemusíme za Velkou louži, ostávejme v českých luzích a hájích. V poslední době u nás zaujaly dvě, či spíše tři zprávy ohledně neduhů ve vrcholné politice. Evidentně "velmi špatně orientovaný" syn premiéra Andreje Babiše, který se jakousi vzácnou časovou shodou rozhodl právě teď – když se covid neukázal být pro premiéra politicky smrtonosným – naslouchat radám údajných přátel. Tudíž ostentativně navštěvuje otcovu předvolební kampaň anebo k jeho podezřelým majetkovým operacím sáhodlouze vypovídá na policii. Případně se předtím fotografuje s nyní sice poněkud defenzivním, leč jinak vždy velmi agresivním, Miroslavem Kalouskem. Teď takzvaným "řidičem ze zadního sedadla".

Vladimír Dlouhý
Covid za dluh až tolik nemůže

To se týkalo dvou okruhů psychického zdraví v české správě věcí veřejných. Záležitostí především fyzickou je (ne)zdravost prezidenta Miloše Zemana, jehož síly se obecně v posledních letech kvapem horší. Kupříkladu už bezmála přestal vyjíždět do zahraničí a někdejší příslovečnou energičnost skutečného obnovitele ČSSD či extrémně pracovitého premiéra vystřídaly "pyžámkové dny".

Již po několikáté byla nyní hlava státu hospitalizována v pražské Vojenské nemocnici, což provázalo tajnůstkářství nohsledů. Na to kvapem naskočili Zemanovi nepřátelé. Objevil se facebookový status známého liberálního novináře, jenž do krve bojuje za slušnost v politice, přičemž v jeho textu s usměvavou nadsázkou stojí, jak by bylo fajn, kdyby po volbách stávající Hrad nepověřoval Babiše tvorbou kabinetu.

Hlasy Deníku.Hlasy Deníku.Zdroj: Deník

Navzdory řečenému u nás odjakživa platí, že zdraví "Pražského hradu" je nezřídka, drobet v monarchistickém duchu, tabuizováno. Nic nového pod sluncem, rozdíly tkví jedině v tom, jaké je právě postavení dotyčného nemocného mocného v očích mediálních šíbrů. Když dva dělají totéž, nejde o totéž. Stačí si vzpomenout na diametrálně odlišné prezentování alkoholismů Klementa Gottwalda a Václava Havla. Ostatně pro úplnost dodejme, že v 90. letech byla domácími sdělovacími prostředky středního proudu vysloveně příznivě vykládána také alkoholokracie kremelského Borise Jelcina…

Ombudsman pro lidská práva Stanislav Křeček
Je to advokát a ne zloděj

 V ČR je v tomto smyslu skutečně nač navazovat. Tomáši Garrigue Masarykovi se dostalo podobného uctívání, jako jeho císařskému předchůdci Franzi Josefovi. A tak když se jel "Prezident Osvoboditel" léčit do Egypta, oficiálně se rozjel pouze na studijní cestu. Při posledním prezidentském slibu roku 1934 už na tom byl TGM tak zle, že mu museli napovídat text přísahy a vlastnoruční podpis muže zapomínajícího rodnou řeč, byl na dokumentech záhy nahrazován vizuálně odpovídajícím otiskem razítka.

 Sešlost věkem a nemocemi se vůbec táhne linií zdejších vrcholných "mocnářů" jako červená nit.

Z prezidentů byli ve funkci skutečně zdraví pouze dva: asketický aparátník Novotný se sporto