Viděl jsem, že nic nevidím. Můj slábnoucí zrak potřeboval generální servis. Svět se mi jevil rozostřený, mlhavý, a pořád jako bych krájel cibuli. Tolik se toho děje, palcové titulky křičí varování o stavu civilizace v roce 2022, novináři, ekonomové, generálové, političtí komentátoři, hygienici, prezidenti minulí i příští, hasiči, správci parků, klimatologové, energetici, všichni se orientují, a já zblízka i zdálky rozeznávám jen nečitelné skvrny.

I obyčejní lidé vášnivě debatují v internetových diskusích, na sociálních sítích vytvářejí kroužky a kruhy, ventilují své úzkosti a aktivně tvoří veřejné mínění a svědomí a já jako slepý krtek nepřečtu díky své vetchozrakosti nic.

Eva Turnová
FEJETON: Osoba samostatně výdělečně čilá

Rozhodl jsem se tedy během letního volna navštívit oční lékařku. Tu jedinou z našeho města, k níž se dá dostat bez objednání.

Stačilo si přivstat a v čekárně od sestřičky získat pořadové číslo pro daný ordinační den. Kapacita byla plná po deseti číslech. Měl jsem štěstí. Obdržel jsem číslo 6.

Předpokládal jsem pět pacientů přede mnou a čtyři za mnou. Ale na jedno číslo směli jít třeba manželé nebo rodič s dítětem, takže nakonec se nás v čekárně sešlo šestnáct.

Sestřička volala podle pořadí. Čas se vlekl. Nemohl jsem kvůli své indispozici číst, a tak se nedalo dělat nic jiného než pozorovat lidi.

Nejzajímavější byla 10.

Pavel Brycz
je spisovatel

Elegantní paní, usazená zrovna vedle dveří ordinace, k níž směřovaly všechny chatrné zraky. Jediná se totiž usmívala. Nervózně nepoposedávala. Nehryzala si nehty. Nedívala se na hodinky.

Držela se vzpřímeně jako královna na trůně, omračovala štrasovými náušnicemi, rudou rtěnkou i stříbrnými šaty. Vlasy bílé jako mléko.

Sedmička, muž asi pětašedesátiletý, se na ni obrátil. Líbila se mu.

„Takovej pech, paní, viďte, trčet tu, vzduch k zalknutí, a nemůžeme ani otevřít okno kvůli kouři z těch lesních požárů!“ zaláteřil.

„Mohu vám nabídnout?“ usmála se a elegantně podávala Sedmičce vlhčené kapesníčky.

Zdeněk Lanz
Václav Havel ano! Václav Klaus ne!

„Ále,“ odmítl mávnutím rukou. „Já už to nějak přežiju. Co mě zabije, jsou ty ceny energií, jak letí nahoru. A jídlo, jak podražilo! Válka za humny. A pořád to utahování opasků. A přitom peníze státu lítají oknem. Eh…!“

„Mám výborný větrový bonbon, zvedne vám náladu,“ zalovila milá paní v kabelce.

„Ach, jen to ne, zuby,“ ukázal si nerudný pán do úst.

Zjevně po očním zamíří i na stomatologii.

„No, řekněte, má člověk dneska na světě nějakou radost?“ vysypal ze sebe chmurně. „Jen samý trápení, nesnáze, svízel, člověk se doplahočí k důchodu, a bác ho!“

„Snad nebude tak zle,“ usmála se paní.

Zdroj: DeníkSice jsem špatně viděl, ale měl jsem pocit, že šibalsky mrkla jedním očkem.

Dávala znamení mně, nebo všem pacientům, kteří na ní viseli pohledem?

„No, řekněte vy, máte jediný důvod k radosti?“ obořil se na dámu mrzout. „Jeden jediný důvod, že se usmíváte jako sluníčko?!“

„Hned ten, že se ráno probudím,“ líbezně se usmála. „Už to je přece krása!“

Muž zalapal po dechu. Nevěděl hned, co říct.

„Mně je totiž, pane, devadesát. Mám tři děti, devět vnoučat a jedenáct pravnoučat. Každý den, když se probudím, je pro mě svátek.“

Spisovatelka Irena Obermannová.
Běda mužům, kterým muži vládnou, aneb Prezidentky a chůváci

Spadla čelist mně, a počítám že všem. Nejvíc zíral mrzout. Viděli jsme špatně všichni, ale nikdo z nás by jí netipoval ani sedmdesát.

Pán bez radosti už ze studu ani necekl, ale my ostatní v té čekárně prohlédli. Přišli, viděli, zvítězili…

Dnes ráno jsem si nasadil fungl nové brýle, které mi předepsala očařka jako číslu 6, a tohle vám píšu.

Ne, nenaordinovala mi růžové brýle. Píšu to s obyčejnými dioptrickými, na každém oku však mám kupodivu o dioptrii míň, než měly mé staré, nefunkční. Zřejmě pozitivní myšlení léčí. Někdy prostě stačí jenom změnit optiku!

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.