Když jsem asi před patnácti lety poprvé psal o pasivních domech, měl jsem v redakci zákaz použít tento pojem, protože ho nikdo neznal. Jak jsme na tom dnes?
Ve stejnou dobu jsme zakládali Centrum pasivního domu a pro laiky to tehdy byl opravdu bezobsažný démon. Mezitím jsme se už ale posunuli. Hodně pomohl první program Zelená úsporám. Nastartoval i boom stavby pasivních domů stejně, jako tomu bylo v Rakousku. Tam už nyní s dotacemi pomalu končí, pasivní standard berou automaticky. Přitom zpočátku bojovali s tím samým jako my – že tohle slovo nezní zrovna cool. I v češtině ho cítíme jako něco nedostatečného – jsem pasivní, mám menší schopnosti. Přitom je to naopak.

Jak se s tím Rakušané vypořádali?
Přejmenovali pasivní domy na inovativní budovy. Zaměřili se na celou udržitelnost, z níž jsou energie jenom jednou částí. Zdůrazňují akustiku, parametry vnitřního prostředí, ochranu životního prostředí, ekonomiku. Díky tomu přibylo i podobně smýšlejících architektů.

Jak reagovali ti naši?
V České komoře architektů bylo donedávna „pasivní“ až sprosté slovo. Poslední dobou se to výrazně zlepšilo, ale pořád slyšíme hlasy, že než polystyren je lepší vzít si tlustý svetr.

Jaký je váš názor?
Je to samozřejmě nesmysl. Udržitelná výstavba má tři aspekty. Jedním z nich je ochrana životního prostředí, kam spadají energie, hospodaření vodou a odpady, dále ekonomika – nemůžu někoho nutit, aby stavěl něco, co nemá návratnost. A třetím je sociální aspekt. Příklad: když postavíte mateřskou školku, měl byste počítat s tím, že jednou počty dětí klesnou. Budova má životnost možná i sto let, tak byste měl přemýšlet, co v ní pak bude. Knihovna, bar, komunitní centrum? Důležitá je flexibilita staveb. Tak se ale v Česku zatím moc nepřemýšlí.

Mezi architekty panuje i názor, že je energetická efektivita a udržitelnost omezuje.
Jde obvykle o nepoučenost. Když se naučíte s prvky pro udržitelné stavby pracovat, nijak vás neomezují. Stačí se podívat na Vídeň, kde už existuje několik městských částí s 20 tisíci obyvatel, v nichž stojí domy v pasivním standardu a udržitelné.

Co to znamená?
Zelené střechy, hospodaření s vodou, komunitní centra, chytré flexibilní dispozice, zaměření na osamělé matky a seniory. Rozhodnutí ty čtvrti stavět padlo před patnácti lety. A kde jsme tehdy byli!? Německo nedohoníme, Rakousko… silně pochybuji. Budu spokojený, když aspoň budeme stále vidět světla posledního vagonu ujíždějícího rakouského rychlíku.

V čem mají současná česká města rezervy?
Myslím, že lidé na radnicích ani zpracovatelé územních plánů nejsou schopni se na město podívat opravdu komplexně – od vody přes dopravu k chytrým sítím. Třeba tunel Blanka v Praze mohl vytápět půlku Dejvic. V Německu existují tunely se systémem kapilár v tubusu. Stejně, jako máte zemní vrt a z něj odebíráte teplo nebo chlad země, se tepelnými čerpadly odebírá teplo a chlad z tunelu. Takhle tady nikdo nepřemýšlel. Kapiláry můžeme dát i do kanalizace. Tam máme stálou teplotu 20 až 25 stupňů a jsme schopni ji přes výměníky dostat zpátky do domu. To jsou věci, které ve světě najdeme, ale tady se moc nesledují.

Jak jsou na tom naše obce s ochranou proti oteplování a vysychání krajiny?
Neděláme skoro nic. Když se podíváte na sídliště Aspern ve Vídni nebo SolarCity Pichling u Lince, první, čeho si všimnete, jsou prořezané obrubníky u parkovišť. Voda se svádí do vsakovacích rýh a průlehů. Systémem poldrů ve vystavěné krajině jsme se ještě nezačali vážně zabývat. Není chyba i u architektů, kteří mají rádi třeba velké betonové plochy? Napadá mě nádvoří u Národní technické knihovny, což je moje oblíbené téma, z něhož by se dala udělat ukázková realizace v nejvyšším standardu udržitelnosti. Mohla tu být vodní plocha, která by podle mých měření snižovala u budovy v horkém srpnovém dnu teplotu o tři až čtyři stupně.

Lze dnes udělat něco, co třeba před deseti lety z hlediska technologií nebylo možné?
Určitě. Během uplynulých let se některé technologie pro pasivní domy vyvinuly rychleji než IT technologie. Okna udělala takový skok, že je to jako srovnávat fabii s mercedesem. Konkurence vzrostla, firmy se hlídají. Desítky společností vyrábějí nebo dovážejí tepelná čerpadla a vzduchotechnické jednotky. To tady před deseti lety nebylo.

Jsou náklady na pasivní dům stále o deset procent vyšší než u běžné novostavby?
Musím být hodně velký „mistr světa“ a mít za sebou mnoho návrhů, abych se s rodinným domem dostal na stejnou cenu jako u běžné novostavby. Pořád tam bude těch deset procent navíc, které však dneska kryje dotace. U velkých staveb je to stejné nebo i nižší. Ale víc než nad náklady a nad tím, jestli dům má, nebo nemá být pasivní, bych měl přemýšlet nad parametry vnitřního prostředí, které nelze zajistit bez řízeného větrání. Podle předpisů musím mít v obytné místnosti maximální koncentraci oxidu uhličitého 1500 ppm (poznámka redakce: o ppm se dozvíte více v rubrice Téma), vyměnit tedy 25 kubíků na osobu za hodinu. Třeba v ložnici této koncentrace nedosáhnete bez větrání každou hodinu a půl. Kdo z nás to dělá? A přitom nadbytek oxidu uhličitého ovlivňuje kvalitu spánku i sexu, rodinný život. Lidé jsou unavení a nevědí proč. Pak je tu vlhkost. Za noc každý vypotíme půl litru, u čtyřčlenné rodiny kýbl vody za dvacet čtyři hodin. A vlhkost musí pryč. Při vysoké koncentraci kysličníku uhličitého se objevuje také větší zápach. A potřebujeme odvětrat i výpary z nábytku. Proto dneska spíš než „Stavte pasivní domy“ říkáme „Stavte zdravé domy“.

Od ledna loňského roku se zpřísnila pravidla pro energetickou náročnost. Zkomplikují svépomocnou stavbu?
Jsem nepřítel svépomocných staveb. Nikde ve světě neexistuje tento fenomén v takovém rozsahu jako u nás. Myslíte, že by vám někdo trpěl v Rakousku, Německu nebo Švýcarsku, že přicházíte po víkendu do práce unavení, protože řídíte stavbu nebo tam ke všemu sám makáte? Že používáte firemní auto, notebook a mobil pro svoji stavbu? Taky máte vyšší DPH. A kvalita prací nikdy není taková, jako od firmy na klíč. Překrývajícími se pracemi řemeslníků ztrácíte záruky. Vím i o výrobci oken, který, když zjistí, že by se mělo stavět svépomocí, okna nedodá – ví, že z toho bude průšvih.

Dají se pravidla pro energetickou náročnost obcházet, aby to takzvaně „klaplo“?
Ano. Z údajů Státní energetické inspekce za rok 2018 vychází, že čtyřicet procent průkazů, které byly kontrolovány, byly chybně nebo úmyslně chybně vypočítány. S čísly se dá manipulovat, a děje se to. Ale to se časem vyčistí.

Jak jste se dostal k úspornému stavění?
Přes moderní dřevostavby. Před lety jsem si patentoval systém rodinných domů Kadet a na veletrhu jsem potkal emigranta z Kanady, který chtěl do Česka dovážet panely s polystyrenem mezi dvěma OSB deskami. A říkal mi, že je to přesně na moje domky. Zaplavil mě kanadskými manuály o moderních dřevostavbách, těsných a zateplených. Od toho je jen krůček k řízenému větrání. Začali jsme stavět nízkoenergetické domy a pak mi v roce 2005 volal Petr Morávek, majitel velké vzduchotechnické firmy, a říkal: „Pane architekte, šel byste s námi do toho? Je nás pár, kteří chceme založit Centrum pasivního domu.“ A já jsem souhlasil.

Stále se zabýváte dřevostavbami?
No, poslední projekty jsou zděné. Je to levnější, bohužel. Máte i větší sortiment potenciálních dodavatelů, což také ovlivňuje cenu.

Ale máte raději dřevo, ne?
Je to jediný dostupný stavební obnovitelný zdroj. A je v něm i pozitivní energie. Dřevo je prostě příjemné. Vždyť jsme staletí žili v dřevěných stavbách, pořád to v nás je.

Myslíte, že se bude dřevo více prosazovat do měst a do velkých staveb?
Určitě. Když jsme v ateliéru řešili projekt do pařížské čtvrti St. Denis, studenti zjistili, že vedlejší velké bytové bloky se připravují celé ze dřeva. V Paříži, kde využívání dřeva moc tradiční není a která mnohokrát vyhořela!

Josef Smola (1958)

Autorizovaný architekt, absolvent Fakulty architektury ČVUT. Začínal v 80. letech minulého století v ateliéru Gama u Karla Pragera, ve kterém vedl i velké projekty, podílel se i na Nové scéně Národního divadla. Po roce 1989 absolvoval roční stáž v Paříži, poté pracoval v ateliéru Omikron – K. V roce 2005 se stal jedním ze šesti zakládajících členů Centra pasivního domu.

Ve svém projektovém a inženýrském ateliéru se zaměřuje hlavně na dřevostavby, na nízkoenergetické a pasivní domy, na obytné i jiné budovy. Věnuje se přípravě legislativy, přednáškám, pořádá odborné exkurze za evropskou udržitelnou architekturou, píše knihy, působí jako porotce v soutěžích. Vyučuje na katedře architektury Fakulty stavební ČVUT v Praze. Byl jedním z iniciátorů soutěže Dřevěný dům a jeho projekt rodinného domu byl základem televizní show Dům snů.