Když jsme ale přijeli na místo, bylo už policejně zajištěné, opodál stál pohřební vůz. Začal jsem se třást, vůbec jsem nemohl promluvit. Když mě odváželi domů, poradili mi: Kdyby vaše dcera přišla domů, nekřičte na ni, mluvte s ní rozumně a dejte nám vědět.

Skutečně, kolem čtvrté hodiny se zase ozval zvonek. Dole stála dcera. Pustil jsem ji nahoru a ptám se, kde byla. Prý v Plzni. Kde máš malou? Mlčela. Já jsem malou viděl, řekl jsem jí. Mrtvou, v kočárku!!!

Ona se mě zeptala: A viděls, jak to bylo udělaný? Pak odešla k sobě do pokoje, kde zůstala až do příchodu policie. Odvedli ji s sebou, byla úplně klidná, jenom si vzala kabát a šla… Za pár dní přijel Vietnamec. Ptal se po Mirce a po malý. Když jsem mu řekl, co se stalo, tak se rozbrečel.“ V době, kdy jsem naslouchal těmto hrozným vzpomínkám, měla Miroslava Micheková už za sebou nepravomocný rozsudek doživotního odnětí svobody.

"Krutý, ale pravdivý rozsudek .."

Jejímu tátovi připadal nesmyslně krutý. Říkal, nikoliv nelogicky, že lidé, co zabijou dítě mnohem brutálnějším způsobem, dostanou u soudu jen dvanáct let. Nebo je dají do ústavu.

“To nebylo těm znalcům divné, proč na sebe všechno tak hází? Jak si každou větou přitěžuje? Hned po rozsudku jsem napsal dceři, ať se odvolá. Já jsem se taky odvolal, jako otec mám na to právo.“

Pan Michek mi ukázal dopisy, které mu dcera z vazby napsala. Byly psány úhledným ženským písmem, byť trochu neosobním. Překvapila mě úroveň některých formulací:

"Rozsudek je moc krutý, ale pravdivý… Ztratila jsem poslední jiskřičku naděje na výstup… Musím teď myslel na to, jak uspořádat život mezi čtyřmi stěnami… Čeká mě věčná samota, jen nás budou pojit návštěvy a dopisy. Myslím na to, jestli se mě nezřekneš. Jsi všechno, co mi zbývá v mém zmařeném životě… Tati, dávej si na sebe pozor.“

Morální šílenství je, když…

Soudní znalkyně z odvětví psychologie to lakonicky shrnula: „Tím, že se jí matka zřekla, zasáhla dceru na nejcitlivějším místě. S tím souvisí i její současná největší potřeba - aby se jí nezřekl taky otec.“

Miroslava Micheková skutečně pracovala se soudními znalci až mimořádně dobře, pravda, z jejího hlediska spíš sebezničujícím způsobem.
Podle závěru psychiatrů „…nebyly u obžalované zjištěny známky duševní choroby, porušeného vědomí ani nedostačující inteligence. Jde však o osobnost polymorfně psychopatickou a ve svých konečných projevech s rysy tzv. moral insanity.“

Což můžeme přeložit jako morální šílenství… Oba znalci z psychiatrie se prý navzdory odborné praxi 32 a 35 let setkali s takovým případem jen v odborné literatuře. Z posudku psycholožky vyplynulo, že osobnosti typu „moral insanity“ mají výrazně deformovanou emotivitu: „Příkladem může být vztah obžalované k matce.“ Tedy hluboká láska i spalující nenávist. Znalci označili výchovu matky jako značně problematickou: „Tímto způsobem by dítě nevychovával nikdo z nás.“ A co na to dotyčná žena, z níž některé novinové články málem udělaly druhou vražedkyni?

Pokračování příště

Viktorín Šulc