Dokončení z 1. srpna.

„Když jsem Radce otevřel,“ píše dál Peca, „říkala mi, co blbnem, proč máme zamčeno. Otevřela dveře do obýváku a uviděla maminku. Já vzal sekerku, ona utekla do ložnice, já za ní. V tu chvíli mi Radka říkala: Tatínku, nezabíjej mě! Dávala si ruce před obličej a já jsem ji praštil sekerkou opakovaně do hlavy.“

Pitevní protokol hovoří o nejméně deseti ranách sekerou, zasazených ostřím a velkou silou do hlavy a pravé horní končetiny. Dodejme, že Radka byla ještě nezletilá, Peca jí chtěl k Mezinárodnímu dni dětí koupit jízdní kolo…

„Nyní se mi trochu klepou ruce. Zabil jsem i druhou dceru, Radunku. Byl jsem se vyzvracet, už to není ono, mám toho dost. Jsem asi blázen, prosím vás, zastřelte mě, protože já se smrti bojím. Vím, že jsem posera, ale náposled vám všem píšu: Miluji Zdenušku. Miluji Petrušku. Miluji Radušku.“
K sebevraždě skutečně Peca odvahu nenašel. Vzal z vázičky kopretiny, položil je na těla mrtvých jako „poslední rozloučení“ a utekl sklepním oknem pryč. Ještě téhož podvečera byl trojnásobný vrah zadržen v Hradci Králové.

Již si pro dceru vyhlídl kolo

Většinu výslechů i znaleckých pohovorů Peca probrečel. Psychiatři u něj zjistili poruchu osobnosti s rysy hysterie, emoční lability se sklonem k výbušnosti a agresi. Na otázku „Jak jste dokázal ještě po dvou vraždách čekat na druhou dcerku a přitom psát dopis?“ začal Peca blekotat: „Vím, že jsem psal, že je miluju, že chci být s nima… Jinak nevím, jak jsem to dělal, jestli jsem čekal… Asi jo… Vždyť já měl pro ni vyhlídnuto pěkné kolo…“
Následuje douška znalců: „Vyšetření prozatím skončeno pro úplnou nesrozumitelnost jeho vzlyků a sebelitování, při čemž nepadne ani slovo o tom, jací chudáci jsou ti, které nesmyslně připravil o život.“

Na sluníčku je fajn

Zápisy o Pecově chování v době, kdy nehovořil se znalci, ovšem vypovídají o jeho vyrovnané náladě: „Dobře se baví s ostatními spolupacienty, v komunikaci s nimi neprojevuje nejmenší známky deprese. Během vycházky na dvoře střeženého areálu léčebny je veselý, směje se, libuje si na sluníčku.“

Stojí za to ocitovat Pecu ještě jednou: „Myslím, že bych mohl manželku a dcery vidět ve věčném království. Já se totiž začínám obracet k Bohu. Problém ovšem je, jestli se do nebe dostanou manželka s dcerami, když jsou nevěřící. Z toho mívám špatný spánek.“

Objasňování a dokazování případu trojnásobné vraždy před soudem nebylo složité. Hrálo se nikoliv o vinu, ale o výši trestu.

Soudci krajské instance byli totiž mínění, že z hlediska verdiktu doživotního odnětí svobody Pecův čin splňuje nutnou podmínku vysokého stupně společenské nebezpečnosti, stejně tak nutnou podmínku zavrženíhodné pohnutky a provedených vražd. Ovšem s přihlédnutím k dosavadní beztrestnosti, nehrozící recidivě a možné nápravě obžalovaného nelze nejvyšší trest udělit…

Nakonec musel rozhodnout Vrchní soud v Praze. Dne 13. 7. 1994 poslal Pavla Pecu tam, kam nesporně za svůj odporný zločin patří - na zvláštní vězeňské oddělení doživotních odsouzenců.

Viktorín Šulc