Podle vzpomínek milence D. se na jaře 1973 Olžin psychický stav prudce zhoršil. Nechodila do práce, bála se lidí, pořád jen vleže koukala apaticky do stropu. D. se marně snažil dostat Olgu na psychiatrii. Cestou od lékaře, kde se jim dostalo odmítnutí, prý Hepnarová poznamenala: „Jsem tak zoufalá, že nejsem schopna se ani zabít.“

V červenci se problémy ještě prohloubily. Druhého července, tedy dva dny po svých 22. narozeninách, nepřišla Hepnarová do práce. „Věnovala jsem se přesnému promýšlení činu, ke kterému jsem se chystala. Připravovala jsem se psychologicky - abych neprovedla nějakou hudlařinu.“

Akt pomsty připraven

Ale 9. července 1973 zbývá ještě do tragédie zhruba dvacet hodin. Hepnarová se chce rozloučit s tím nejmilejším, co kdy v životě měla. První přijde na řadu bývalá chatička v Olešku.

V noci se koná loučení číslo dvě, pro hlavní aktérku víc než příznačné. Dívka zastaví vůz na okraji skály a strčí do něj: „Auto jsem zničila proto, aby po mém zatčení nepřišlo do rukou někoho jiného.“

Druhý den si došla do hostivařské půjčovny pro zamluvený náklaďák. Cvičnou jízdu složila na výbornou. Stejně suverénní bude i nadcházející akt pomsty - jak říká Hepnarová - výkon trestu smrti přejetím. Nejprve si koupí karton cigaret do vazby, pak se hodinku prospí.

Když poprvé míjí vytipovanou zastávku tramvaje, stojí na ní málo lidí. Tak otočí vůz na Špejchar a vrátí se ještě jednou… Teď je tu hrozen „odsouzenců“ přesně podle jejích představ. Přímý nájezd do lidských kuželek… Výkřiky bolesti a nezúčastněný výraz řidičky. Policie ji jen tak tak zachrání před lynčováním.

Soud s Hepnarovou je kapitola sama pro sebe - dívka neměla šanci uniknout nejvyššímu trestu. Ovšem i ona dělala vše pro to, aby se na šibenici dostala! Měla výborného obhájce, avšak moc s ním nespolupracovala, přelíčení by nejradši pojala jako filozofický manifest. Taky její soupeři občas zahráli betla. Takže dostala trest smrti!

Poslední poprava ženy u nás


Dne 12. března 1975 odvedli Olgu do popravčí místnosti. Kdysi Hepnarová ve vězeňském motáku napsala, že její nepřátelé už nad ní nemají žádnou moc, že ji nemají jak a čím potrestat. Mýlila se. Nebyla tak silná.

Osudné ráno měla zoufalý strach ze smrti. Prala se s dozorci, museli ji víc nést, než podpírat. Přesto hodně lidí věří, že poprava byla jen fingovaná. Olgu Hepnarovou prý nechali žít, když slíbila, že vstoupí do tajných služeb jako zabiják. Taková česká Brutální Nikita.

Dokončení.

Viktorín Šulc