A což teprve hustě popsaný trestní rejstřík. V letech 1974 až 2000 byl třináctkrát soudně trestán a za mřížemi strávil víc e než dvě desetiletí.
Také repertoár jeho paragrafů byl barvitý: opakovaný majetkový útok, znásilnění, několik pokusů o znásilnění. Dva měsíce po posledním výstupu z vězení 21. ledna 1999 k tomu přibyla bestiální vražda.

Kauza Lacko není zdaleka námětem pro napínavou detektivku. Mezi nálezem oběti a dopadením pachatele uplynulo jen pár hodin. Každopádně je ovšem případ zajímavou sondou do duše psychopata.

V poledních hodinách 24. března 1999 objevil ve sklepě domu v Soukenické ulici v Rokycanech jeden z nájemníků poloobnaženou mrtvolu starší ženy. Ležela na podlaze chodbičky před sklepními kójemi, v poloze na břiše, s vyhrnutým kabátem a staženými nohavicemi kalhot až k botám. „Paní Pardusovou jsem dobře znal. Ve sklepě byla, ale chudák, v takovém stavu, že jsem policii tvrdil, že to není nikdo z našeho domu,“ konstatoval nálezce.

Oběť před smrtí prožila peklo

Příčinou smrti 72leté důchodkyně bylo udušení rdoušením, na jejím těle ovšem nalezli soudní lékaři řadu dalších zranění: „Pachatel útočil proti oběti různými mechanismy - opakovanými údery rukou sevřenou v pěst, šlapáním obutou nohou do oblasti tváře, nárazovým klekáním na hrudník a také zavedením pevného předmětu tyčkovitého tvaru do konečníku a pochvy.“ Popis zranění má několik desítek řádků, na konci posudku stojí názor odborníků, že utrpení oběti mohlo prý trvat až třicet minut!

Několik nájemníků vidělo v inkriminované době pohybovat se Lacka po celém domě, včetně sklepních prostor. „Potkala jsem ho, když vycházel ze sklepa. Chtěla jsem sklep zamknout, ale on dal ruku na kliku a řekl, že se tam jde ještě na něco podívat. Cítila jsem z něj alkohol, měl špatnou artikulaci a vrávoral,“ řekla jedna ze sousedek oběti.

Podezřelý Stanislav Lacko jakoukoli možnost viny popřel. Předchozí noc prý strávil na jednom alkoholickém dýchánku. Ráno, ještě před odchodem, půjčil svou bundu jakémusi Martinovi z Chrástu a právě tohoto chlapíka zahlédl po nějaké době v Soukenické ulici, jak běží pryč a celé oblečení má od krve.

„Zavolal na mě, že se porval a že mi bundu časem vrátí. Pak utekl, nevím kam.“ Nikdo ze společnosti, ve které Stanislav Lacko popíjel celou noc, se ovšem na žádného Martina nepamatoval.

Někoho jsem zabil!

Naopak, výpověď Lackovy družky, spolu s ohledáním holobytu, kde spolu bydleli, přinesly zásadně jiné poznatky. Se slovy „Udělal jsem průser, někoho jsem zabil,“ se Lacko snažil zničit důkazy proti sobě.

Nařídil své družce, aby mu umyla zakrvácené boty a spálila na betonové podlaze tričko. Sám Lacko pak v okně zapálil zakrvácené kalhoty a bundu. Vzápětí s nimi vyskočil z otevřeného okna v přízemí na chodník. Právě kolem projížděl vůz městské správy, aby ověřil stížnosti na nepořádek kolem zdejšího domu.

„Lacko držel hořící kalhoty a naoko se mě ptal, proč jsem půjčila našemu dvouletému synovi sirky. Chtěl prostě vzbudit dojem, že kalhoty nezapálil on.“

Dokončení v pátek 27. července.

Viktorín Šulc