Pavla Pecu, narozeného v roce 1948, muže s velmi slušným IQ 126, zničila náklonnost k alhokolu. Musel odejít z dobře placeného zaměstnání, rozpadlo se mu i manželství. Ženil se v roce 1973, s manželkou Zdenkou (nar. 1952) měli dvě dcery - Petru (1974) a Radku (1978).

K rozvodu kvůli věčným Pecovým opileckým excesům došlo v roce 1987. Od té doby žili manželé odděleně, každý v jiném domě, zato ve stejné ulici obce Plotiště nad Labem, části Hradce Králové.

Peca velmi stál o to, aby ho manželka vzala „na milost“. Ale pít nepřestal. Osudného dne 19. května 1993 z něj zase táhl alkohol a byl tak nerozumný, že šel navštívit ženu. Zdenka vyčetla Pavlovi, že nedrží slovo, a opakovaně se zmínila o své známosti s novým partnerem.

Peca, který přinesl jako dárek knížku komika Petra Nárožného a magnetofonovou kazetu s písničkami Jana Nedvěda - obě věci byly zajištěny při ohledání místa činu - dostal pocit zhrzenosti. Vyšel z domu a v dřevníku zahlédl sekeru o hmotnosti 1120 gramů.

Nyní se mi klepou ruce

„Se sekerkou v ruce jsem vlítnul do obýváku. Hnal jsem se jako proti nějakému zlu, kdo mi přišel do rány, ten to musel odnést. Tím vysvětluji, že po hádce s manželkou jsem jako první napadl dceru Petru. Nepamatuji si, kolikrát jsem ji uhodil.“

Pitevní protokol ovšem hovoří jasně: Nejméně devět tupých i sečných ran, které rozhmoždily mozek oběti. „Vtom přišla z kuchyně manželka. Pravděpodobně viděla ležící Petru, já stál pořád se sekerkou v ruce. Řekla něco o doktorovi, ale já jsem jí řekl, že to nejde. Chtěl jsem všechno skončit, aby z rodiny nic nezůstalo, včetně mě.“

Následovalo sem ran do hlavy Zdenky Pecové. „Ležela na zádech, jednu ruku měla nataženou. Já jsem tu ruku vzal a políbil. Odložil jsem sekeru a začal jsem psát dopis, během kterého jsem čekal, až se domů vrátí dcera Radka.“

Zmíněný patnáctistránkový dopis bilancuje a přetéká sladkobolnými emocemi, snaží se vysvětlit nevysvětlitelné. Pro dokreslení činu i Pecovy povahy má ovšem značný přínos. Pachatelovo písmo bylo narůstajícím rozčilením čím dál větší, používal krátkých až heslovitých odstavců. Pár řádků pro ukázku:

Vrahova lítost

„Měl jsem Zdenu a děti strašně moc a moc rád. Píšu své vyznání lásky, a přitom vedle v pokoji moje největší lásky již nežijí. Připadá mi to jako v nějakém filmu. Nevíte, co bych za to dal, abychom mohli být zas pohromadě (už zase přes slzy nevidím). Nejhorší na tom je, že za chvíli má přijet druhá dcera Radka. Prosím všechny, kdo mě znali, aby mně odpustili. Vím, že pro mě není omluva, ale opravdu nikoho na světě nemám. A bez Zdeničky a Peťulinky a Radunky na tomto světě nemám co dělat. Sedím v kuchyni a čekám, až Péťa a Zdenulka přijdou ke mně. Já bych byl tak ŠŤASTNÝ, ŠŤASTNÝ, ŠŤASTNÝ! Bohužel vím, že to není možné. Proč je život tak zlý?“

Pokračování ve čtvrtek 2. srpna.

Viktorín Šulc