Šlo o pistoli vzor ČZ 70, ráže 7,65 mm, která sehrála tragickou roli už v jednom případu: 19. prosince 1994, před pátou hodinou ranní, usmrtil neznámý pachatel strážného Jana Hejduka (nar. 1941) ve vrátnici Pozemních staveb v Sokolově jeho vlastní služební zbraní, kterou pak z místa činu odnesl. Tím padla definitivně verze o mafiánském zabijákovi.

Vraždil určitě někdo jiný, nejspíš někdo z okruhu známých rodiny. Dost možná by mu stačila smrt obou dospělých, jenomže malá Oldřiška Toová ho viděla při činu a znala jeho jméno - proto ji vrah odstranil rovněž.

Operativní pátrání mezi vietnamskou komunitou přineslo informaci o jistém dlužníkovi, který měl Toovým vrátit do 11. ledna 1995, tedy dne vraždy, částku 28 tisíc korun. Údajně se jednalo o Čecha. Dal Toovým do zástavy kreditní kartu, se kterými obchoduje. Nic podobného ale kriminalisté na místě činu nenašli, přestože ještě den před svou smrtí paní Toová svědkovi kartu ukázala - s poznámkou, že jde o slušného člověka. Doslova prý měla říct: „Jeho manželka učí naši malou.“

Je snad tohle motiv ke vraždě? Copak je možné vystřílet celou rodinu kvůli necelým třiceti tisícům? Hodně otázek, hodně pochybností. Časem detektivové vypátrali, že jde o kreditku firmy GWC, opravňující svého držitele k určitým nákupním slevám. Seznam lidí, kteří s podobnou kartičkou přišli do styku, nebyl malý. Ale vzhledem k poznámce zavražděné Jindřišky Toové bylo prosívání jmen snazší. Kriminalisté tak narazili na 44letého podnikatele Bohumíra Vacíka.

Pochybnosti ovšem zůstávaly: Je možné vyvraždit celou rodinu kvůli relativně malému dluhu? Tím spíš, že Vacík měl k Toovým přátelský vztah? Na druhou stranu - jakou váhu má fakt, že Vacík se velmi dobře znal také se zastřeleným strážným Hejdukem? Dostat se v brzkých ranních hodinách na vrátnici nepředstavovalo pro Vacíka problém, Hejduk by ho z nějaké zlého úmyslu určitě nepodezíral!

Poslední zklamání v životě

Kolem vytypovaného muže se začal stahovat kruh podezření. Ale Vacík žil dál svým navyklým stylem a tempem, dokonce jako bývalý člen SNB na oddělení pasů a víz navštívil únorový ples, pořádaný sokolovskými policisty. 26. února 1995 se náhle objevil na policii s oznámením, že je vydírán neznámými Vietnamci. Byl to vcelku dobrý, překvapivý tah, na který museli kriminalisté reagovat okamžitě. Co teď? Hrát dál piánko? Nebo přejít do protiútoku? Stalo se to druhé - Vacík dozvěděl, z čeho ho policie podezírá a jaké důkazy proti němu existují. To byl zvrat, se kterým Vacík nepočítal. Sesypal se, netrvalo dlouho a přiznal se k zastřelení Hejduka i Toových.

To bylo ale pořád málo, kriminalisté potřebovali zajistit vražednou zbraň. Našli ji v jeho bytě, ve skříňce za botami, ve výšce, kam se mohla jeho paní, obtížně se pohybující, sotva dostat.

Plačící manželce, bývalé zástupkyni ředitelky mateřské školy, která neměla o činnosti svého manžela nejmenší tušení, se zhroutil svět. Pár dní nato spáchala 51letá paní Svatava sebevraždu otravou svítiplynem. Egoista Vacík přijal zprávu o manželčině smrti s ponurým klidem. Mnohem větší starosti si dělal o sebe, hypochondrie, zátěž z vazby a strach z trestu ochromily jeho síly před soudem. I tak zaznělo 14. srpna 1996 to, čeho se obával: doživotí!

Viktorín Šulc