“Byl to domek o samotě, věděl jsem, že tam žije sama stará paní. Přišel jsem tam v noci, už se nesvítilo. Klepal jsem na okno, nikdo nešel a tak jsem si myslel, že dům je prázdný. Zatlačil jsem do rámu jednoho okna, to skutečně povolilo a já vlezl dovnitř. V tom se ozval ženský výkřik, co jako chci. Dovnitř padalo trochu světla z pouliční lampy a já uviděl starou ženu v teplákách. Stála jako prkno. Zatáhnul jsem záclony, poručil jí, aby rozsvítila a řekl, že potřebuju peníze. Ona vyndala z nějaké skříně složené bankovky, asi deset tisíc. Strčil jsem je do kapsy. Je pravda, že po získání peněz jsem mohl zas odejít a byl by klid. Ale mně prostě přelítlo hlavou, že mrtvý svědek nemluví, a rozhodl jsem se, že ji umlčím.“

Milan Kováč donutil ženu, aby s ním šla za vesnici do lesa a tam ji bodl jednou ranou, která zasáhla srdeční krajinu. Pitevní nález navíc objevil zranění na genitálu oběti - podle všeho následek surového znásilnění. Tedy už čtvrtá násilná soulož na ženě důchodového věku! „Dám jim přednost před nějakýma osmnáctkama, už před lety jsem s jednou padesátkou normálně žil. Jenomže mě moc sekýrovala,“ řekl Kováč.

Obviněný věděl, že mu hrozí vysoký trest a tak ještě v průběhu přípravného řízení rozjel kolotoč lží a vytáček, pravda odpovídajících jeho IQ 85 - tudíž tragikomických. Například paní Kubánkovou neměl v úmyslu zavraždit: „Měl jsem strach, že mě popíše policii. Tak jsem ji chtěl odvést ke své družce, kde by byla stará paní tak dlouho, dokud bych těch deset táců nevydělal a nezaplatil jí. Pak bych jí odvezl domů autem. Ale zpanikařil jsem.“ Před soudem sváděl zas vinu na svého synovce. „Byli jsme tam spolu s Josefem. Paní nám dala najíst, já pak odešel a on zůstal. Odkud jsem znal místo, kde leží tělo? Přece Josef mi ho popsal!“

Koncem ledna 1997 vynesl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek ve výši výjimečného trestu dvaceti tří let odnětí svobody. Odvolal se obžalovaný, ale i státní zástupce, který požadoval pro Kováče doživotí. Vrchní soud pak v létě 1997 rozsudek potvrdil.

Viktorín Šulc