Oslava s rodiči i kamarády byla velkolepá, spousta smíchu a a fotografování… Nikdo v tu chvíli nemohl tušit - snad včetně mladého muže, který se ve svých zvrácených představách podobal spíš přízraku než člověku - že už za pár dní se fotky stanou jen smutnou vzpomínkou a kytice růží za oknem pozvolna uschne jako symbol zmaru.

Rodiče se báli oprávněně

Ve středu 15. 11. 1995 dopoledne nahlásil pan Marek, že od pondělka třináctého pohřešuje svou dceru, která se téhož dne nevrátila z odpolední směny v novojičínském Tonaku. Zprvu si s manželkou mysleli, že jí ujel autobus a zůstala na noc u kamarádky. Když však její úterní snídaně zůstala ještě v poledne netknutá, nikdo z příbuzných a přátel o Editě nevěděl a dívka se pak neobjevila ani v práci, začal rodičovskou psychiku ohlodávat strach.

“Jak jsem řekl policajtům, že je Edita plnoletá, krčili rameny a říkali, že si dospělý člověk může dělat, co chce. Naznačovali, že třeba zůstala u nějakého přítele,“ vzpomínal při našem osobním setkání pan Marek. Nervozitou podrážděný otec tvrdil policistům, že Edita žádného takového přítele nemá, že svým rodičům vždycky všechno říkala… Nakonec sepsali protokol o pohřešování Edity Markové, narozené 5. 11 1977, 162 cm vysoké, štíhlé postavy… Třebaže statistika o příčinách „záhadně zmizelých“ dívek dávala za pravdu policistům, realita byla, bohužel, na straně znepokojených rodičů.

Uviděl jsem tvář mrtvé

Tentýž den, krátce před čtvrtou odpolední, kráčel po příborském fotbalovém hřišti chodec se psem. Když procházel kolem potůčku, tekoucího u ohrady areálu, uviděl ležící lidské tělo, přikryté od hlavy ke kolenům kabátem. „Nejdřív mě napadlo, že to bude opilec, ale vůbec se nehýbal a ještě mu zpod kabátu koukaly nahé nohy,“ uvedl svědek. Pak už jen stačilo nadzdvihnout cíp kabátu.

“Uviděl jsem tvář mrtvé dívky! Kolem hrdla měla omotanou prádelní šňůru, viděl jsem taky část pobodaného těla. Byl to děsivý pohled!“ Tak či tak, Edita Marková přestala být pohřešovanou osobou! Město doslova vyheklo zděšením. Hlášení městského rozhlasu, úpěnlivě hledající svědky, kteří by mohli uvést jakoukoli informaci k případu, jen umocňovalo ponurost okamžiku. Třeba ten zločinec není zdejší, doufali někteří. Třeba už zmizel pryč! Kdepak, tvrdili jiní. Mezi námi chodí sadistický vrah!

Pokračování příště

Viktorín Šulc