Už na mapě jsem viděl, že sem chci. Město jako ostrov uprostřed řeky, nad ním obří chrám z 12. století, soutok Labe a Havely, po níž lze doplout do Berlína a na severoněmecká jezera. Havelberg byl přesně takový, možná lepší. A přitom s výjimkou mariny, plné člunů a hausbotů, klidné, tiché, romantické středověké město, plné romantických zákoutí a obkroužené vodou. Hanzovní město, kde se ve zdejších loděnicích stavěli v sedmnáctém a osmnáctém století desítky metrů dlouhé námořní plachetnice. Ale také sídlo prvního biskupství, vytvořené v roce 946 k pokřesťanštění Slovanů odsud na východ.

Moc se to nepovedlo, Slované v roce 983 povstali, zničili biskupství, chrám i město a na sto padesát let opanovali území od Labe na sever a východ. V roce 1150 byly dóm, biskupství a město obnoveny po křížové výpravě proti Polabských Slovanům. A mohutný dóm na návrší nad řekou je skutečně respekt vzbuzující stavba. Ve zdejším muzeu líčí Slovany jako jednu z přechodných kapitol dějin, na úrovni Langobardů, s tím, že civilizační úroveň byla stejná, nebo horší… Prostě v roce 1150 vyšší civilizace porazila nižší.

Na místních kasárnách Bundeswehru, jedněch z největších, které jsou na území bývalé NDR, je u vchodu úctyhodné datum vzniku - rok 803. To jsem si prostě musel vyfotit, byť hned vedle byl nápis „Zákaz focení“.

Taky jsem musel vidět dům, ve kterém žil ještě před pár lety pan Gustav Gerneth. Když tu tento muž v říjnu 2019 skonal, měl titul nejstaršího muže světa. Malý dvoupatrový domek na hradbách starého města, hned u vodního příkopu, či ramene řeky Havely, se hledal dost těžko. Pamětní desku mu sem nedali. Když jsem se tak rozhlížel, otevřelo se okno a tlustý muž v trenkách a tílku na mě vylítl, co tam pohledávám. „Bydlel tady prosím nejstarší muž světa?“ zeptal jsem se. „Jo, to okno nade mnou bylo jeho,“ odpověděl mi stroze a zabouchl.

Havelberg
Na kole k Atlantiku. Díl jedenáctý: Druhá Praha Karla IV. a hanzovní svět

Cesta včera trochu bolela, tělo si říkalo o pauzu, ale nešlo to, plán je plán. Občas zahrozil severní a západní vítr a z dvaceti kilometrů bylo najednou patnáct, při stejné námaze. Kilometry a kilometry se jelo kolem dvou Labí, jednoho v podobě kanálu a druhého přírodního.

V polovině cesty jsem se nechal nalákat na ceduli občerstvení, ostatně po dvaceti kilometrech první svého druhu.  Stálo to za to. Nejen skvělým slavným koláčem a rádlerem, ale především kvůli čápům. V malém městečku Ruhstadt je jeden čáp na asi deset až dvacet obyvatel, hnízda jsou na mnoha domech, vedou si tu přesnou statistiku, kdy čápi odletí, kdy přiletí, kolik měli mláďat. A celkově je vidět, že tohle městečko, kde je mimochodem i malý zámek, se prostě snaží. Je tu nejen kde jíst, ale taky kde přespat, samozřejmě u Penzionu u čápů. Přitom tudy Labská cyklostezka nevede. Viděl jsem už desítky obcí a městeček, kudy vedla a kde na nějaké turisty-cyklisty úplně kašlali a celkově, jakoby to vzdali.

Pak jsem ještě zakopl o pomník „prusko-ruského přátelství ve zbrani“, naštěstí z napoleonských válek, na hrázi u Wittenberge, to už je v Braniborsku, oslavil 500 kilometr a doškrábal se do penzionu Golden Anker na nábřeží Labe. A od jeho rohového okna s výhledem na Labe se s vámi pro dnešek loučím.