To platí také pro pardubického cestovatele a dobrodruha Mikyho Škodu, pro něhož je cestování téměř denní chléb. Ani jeho cestám ale letošní rok nepřál. „Cestování je pro mě naprosto přirozené, většinou se podívám do zahraničí každý měsíc, ale letos se to výrazně omezilo,“ potvrzuje Miky. Škrtnout musel například plánovanou cestu za polární kruh, na kterou se dlouho těšil. „Prahnu po tom již několik let, být daleko od mobilního signálu a být zase sám v opravdové přírodě. Už bylo všechno naplánované, a pak přišla korona, tak jsem nevyrazil. Hodně na sobě pociťuju, že mi chybí ta divočina,“ vypráví mladý Pardubák.

Dobrovolně se letos vzdal také stopování, které pro něho představuje nejčastější způsob cestování. Letos se ale se zdviženým palcem k silnici nepostavil a nikam nevyrazil, protože nechtěl vystavovat případné nákaze své známé ani řidiče, kteří by mu přibrzdili. „To, že mi řidič zastaví, je samozřejmě i jeho volba, přesto jsem nechtěl riskovat,“ vysvětluje s tím, že na jaře měl strach, že epidemie stopování na dlouhou dobu ovlivní a řidiči nebudou stopařům zastavovat tak často. „Bál jsem se, že se tak lidi navzájem ještě více odcizí, ale podle známých, kteří stále stopují, se to nepotvrzuje,“ říká.

Návrat k trampování

Přestože se jeho původní plány výrazně změnily, pobyt v Česku Miky nevnímá jako trest, naopak si rodnou zem užívá. „Velká část cestovatelů začala cestovat proto, aby odsud zdrhla a našla lepší domov. Uvědomili jsme si ale, že se tu máme neskutečně skvěle. Jediný problém je, že to nevidíme. Teď máme všichni prostor to zjistit,“ říká Miky, který chce uvědomění toho, jak je v Česku hezky, v lidech probudit. Se svým týmem proto přišel s výzvou Objev Česko a Koruna Česka, která motivuje lidi, aby vystoupali na sedm vrcholů nejvyšších pohoří Česka. Do objevování krásy našich krajin se ponořil sám, když prozkoumal třeba Tiské stěny nebo Rychlebské hory. „Zase jsem se vrátil ke skautským a trampským časům, k tomu, že jdu do lesa, pak si někde udělám oheň a užívám si přírody,“ popisuje.

I rok 2020 se ale nakonec do jeho cestovního deníčku zapíše tučným písmem, ještě na sklonku léta se mu podařilo splnit si životní sen. Dobýt Matterhorn zkoušel Miky už dvakrát, avšak vždy neúspěšně, až letos se po dvanáctileté přípravě postavil na vrchol. Náročná nebyla jen cesta nahoru, která se o několik hodin protáhla, a sestup, jenž tak trval ve vánici až do noci, ale už i příprava na samotný výšlap. Nikdo totiž nevěděl, kdy se zavřou hranice a s cestováním bude konec. „Hrozně důležitá je psychická příprava. Člověk musí být dokonale soustředěný, protože tam nahoře záleží na každém kroku. Jenže já ještě týden před odjezdem nevěděl, jestli opravdu pojedeme, takže jsem se nepřipravoval tak, jak bych měl,“ přiznává. Nakonec to ale s několika přáteli dokázal. A stihli to akorát, jelikož dva dny po jejich návratu zavřelo Švýcarsko své hranice.