Mikulčice. Dva světy, které dělí asfaltová silnice. Tornádo tuto obec "rozpůlilo".
Nejsilnější zážitek? Uvědomění si, že jsme vlastně v České republice. V naší rodné zemi. A když už se to jednou stalo, může se to stát znovu. Kdekoliv. Dokud to však člověk neuvidí na vlastní oči, neuvěří. Přijeli jsme AŽ za tři týdny po tornádu - některé domy stále neměly střechu, některé domy zase měly rozmlácená okna. No, jenže některé domy zde nebyly vůbec. Zbyly po nich jen obrovské díry a pusto. V některých dírách mohly být například vidět i dětské míčky…
A okolí? Lesíky? Stromy? Kdepak… Když už tam nějaký strom byl, byl očesaný a přelámaný. Nedovedu si představit, jaké to muselo být v ten den. V den, kdy tornádo udeřilo. Kdy rodiny ze dne na den přišly o své domy, o střechu nad hlavou, o své domovy.
Teď ale k dětem. Všude jsou rozhovory s dospělými. Bylo pro nás však důležité zeptat se a probrat to s dětmi. Jak to vnímají, zda to vnímají. Když jsme se při vyprávění dozvěděli, že jedna rodina čeká zanedlouho nového člena rodiny a tornádo jim sebralo téměř celý dům, došla nám slova. Nebýt však dobrovolníků a lidí, kteří posílají finanční podporu, byli by i nadále bez domu, bez střechy nad hlavou.
Bára Štěrbová
