Kliknutím zvětšítePověsti a pohádky byly a zřejmě stále budou oblíbeným druhem lidové slovesnosti. Mají hodně společného i rozdílného. Obojí jsou kratší epické literární útvary, jejichž podstatou je vyprávění. V případě pohádek vždy s dobrým koncem (princezna je vysvobozena z dračí sluje mladým princem a vše končí svatbou. V pohádce O dvanácti měsíčkách hodná Maruška spokojeně žije v chaloupce poté, co jsou zlá macecha s Holenou spravedlivě potrestány… V pověstech tomu tak nebývá. Zásadní rozdíl však spočívá v lokaci děje. Pohádky zpravidla začínají neurčitým „kde bylo, tam bylo“, v lepším případě „za devatero horami, devatero řekami…“. Naopak pověsti jsou situovány velmi přesně - město, konkrétní dům, skála, tvrz nebo hrad.
Při tematickém členění pověstí ve svém archivu jsem si všiml jedné zvláštnosti související s hradem Svojanovem. Každý pořádný hrad má nějaké strašidlo, nebo alespoň bílou paní, nesmí chybět tajná chodba a ukrytý poklad. Pověsti o jednom z nejstarších hradů u nás připomínají jak strašidlo, tak podzemní chodbu, nikoliv poklad. Teprve nedávno jsem při studiu starších pramenů v časopise Český lid z roku 1911 redigovaným našim předním kulturním historikem, folkloristou a etnografem, profesorem Karlovy univerzity Čeňkem Zíbrtem našel několik pověstí týkající se Svojanova, hradu na pomezí Čech a Moravy. K mé velké radosti byla mezi nimi i pověst o pokladu.
Alespoň část cituji v původní podobě včetně dobové interpunkce: „Roku 1820 dostal se hrad Svojanov od majitele Františka Heissiga do rukou barona Stillfrieda. Ten byl náruživým milovníkem slarožitností, za veliké peníze je skupoval, všude, kde jen mohl, kopal, a pátral po podobných věcech. A tak si počínal i na hradě Svojanově. Hrad ten byl by býval málem od něho celý pobořen. Stále tam kopal a kopal, zvláště od té doby, když se odkudsi dověděl že ve hradě má býti ukryt veliký poklad. Počalo se kopati v neveliké prostoře, t. zv. lidomorně, a sice jen od dvou dělníků.“ Pověst pokračuje sdělením, že (přecházím do volného vyprávění spisovnou češtinou) výkopové práce prováděli dva dělníci v malé podzemní prostoře, přičemž je nedočkavý Stillfried bedlivě sledoval. Zanedlouho nalezli kopáči velkou železnou truhlu. Byla prý tak těžká, že ji byla schopni jen nepatrně pohnout. „Určitě musí být plná zlata, stříbra a drahých kamenů,“ usuzoval bohatství chtivý hradní pán. Dělníci se ještě chvíli pokoušeli truhlu vyzvednout, ale skutečně jen chvíli. V městečku zvonilo poledne, kopáči měli žízeň a také jim pořádně vytrávilo. Odhodili motyky a vyrazili do hospody. Jenže sotva vyšli ze sklepení, ozvala se veliká rána, která otřásla celým hradem. Dělníci se dali do běhu, aby v hospodě, bezpečném to místě, byli co nejdřív. Baron pro jistotu prchl do lesa. Rána to byla prý natolik silná, že řemeslník, který v té době opravoval hradní střechu, spadl dolů a zle se poranil.
Pro větší autentičnost přejdu opět k citaci původního textu: „Lidé dole v městečku prý všichni vybíhali ze svých příbytků ven a ohlíželi se na všechny strany, co se bylo stalo. A po oné ráně dělníci zvědavi byli co se to přihodilo, a vrátili se k místu, kde byli vykopali truhlu. Ale železná truhla byla zasypána, tak že už neměli žádné naděje, že ji dostanou ven. Namáhali se ovšem odpoledne ještě o to, ale nešlo to. Majitel hradu se tím vším tak poděsil, že od dalšího kopání a dobývání truhly ustal. V hradě lze doposud shlédnouti místo, kde bylo kopáno.“
Pověst může mít samozřejmě racionální jádro, nicméně podobných pověstí, kdy k nalezenému pokladu chybí jen krůček a posléze se vše zhatí je mnoho - truhla zlaťáků najednou shoří, mince se promění v oblázky nebo se objeví tajemné zjevení, před kterým hledači prchnou a ani je nenapadne se na místo nálezu vracet. Často jsou uváděny tajemné, děsivé zvuky, hřmění, kokrhání kohouta či hlas zvonu.
Pověsti jsou mnohdy chápány jako slovesný záznam reálné události. Pravdou je, že mnohé mohou mít racionální jádro. A pokud nemají, nevadí. Náš přední archeolog, profesor J. Unger v souvislosti s feudálními sídly přirovnává pověsti obrazně k šperkům, které tato místa zdobí. Pověsti mají navíc určitou přidanou hodnotu v podobě tajemna. A to je na nich nejkrásnější.
Radoslav Patočka
57
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
