25. února tomu bylo právě 52 let, na den (v komunistické terminologii den vítězného února, jinak doby postupného konce soukromého hospodaření a pro některé doba represí i fyzické likvidace), kdy se na Václavském náměstí v Praze upálil osmnáctiletý student průmyslové školy Jan Zajíc. Stejně jako předtím 21letý student vysoké školy Jan Palach (19. ledna toho roku). Jeho čin, stejně jako Palachův, je asi zbytečné připomínat, snad jen vám déle narozeným, že to byl tragický protest proti tehdejšímu svědomí mocných, proti normalizaci, cenzuře.
Honza Zajíc byl členem slezské trampské osady Sirot, kamarádi mu říkali Míša. „Znám cenu života a vím, že je ta nejvyšší. Ale já hodně chci pro Vás pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať už je jakákoliv. Moje smrt Vás k tomu zavazuje. Nenechte ze mne udělat blázna! Pozdravujte kluky, řeku a les. Sbohem a odpusťte. Honza.“ To jsou slova z dopisu na rozloučenou rodičům a sourozencům. A tak jako tehdy jeho kamarádi, připojují se samozřejmě i mnozí z nás slovy, nezapomeneme.
Václav Ježek, Vrcha